Foto: Michal Dědič

Zvonař a hrnčířka: K práci potřebujeme jen ruce a zkušenosti

Co vás vedlo k založení ateliéru?

Honza: Stejně jako většina tradičních a lidových řemesníků jsme i my zpočátku jezdili se stánkem po různých slavnostech, jarmarcích, hradech a zámcích. Svým způsobem to bylo úžasné období. Poznávali jsme krásná místa a mnoho zajímavých lidí, ať už řemesníků, pouličních umělců, artistů, šermířů, divadelníků nebo muzikantů. Po pár letech letech mě ale ten překotný rytmus života unavil – přes týden vyrábíte a o víkendu prodáváte, v pondělí pak vybalujete a opravujete či přelešťujete, co zmoklo, a v sobotu ve čtyři ráno zase sedíte v autě a někam jedete dělat parádu. Asi tak rok jsem najednou nikam nejel, nechtělo se mi. Posílal jsem kamarády, brigádníky a zabýval se myšlenkou, že to otočím. Nebudu já jezdit za zákazníky, ale zákazníci za mnou. A i když tomu nikdo nevěřil, povedlo se to. Dnes jsme vyhledávaným turistickým cílem pro školy, rodiny i jednotlivce, ale i pro teambuildingy. Zavítají k nám i celé autobusy. Před Ateliérem je vždy přivítá naše zvonkohra.

Zaveďte naše čtenáře do svých dílen. Jak to v nich vypadá?

Honza: Na to asi mohu odpovědět – ať se přijedou podívat. Naše dílny jsou otevřené, pořádáme různé workshopy, přednášky a další různé akce. Ale abych odpověděl na otázku stručně, nezbytnou součástí našich ateliérů jsou pece. Ať už na výpal porcelánu a kameniny nebo na tavení bronzu. A taky tu vždy naleznete nějaká hotová, ale i rozpracovaná díla.

Pracujete na svých výrobcích každý zvlášť? Nebo si někdy vypomáháte?

Honza: Každý děláme to svoje. Já Báře občas pomohu přivézt hlínu nebo pomůžu, když je potřeba něco z nářadí opravit. Bára mi zase na oplátku někdy vyrobí nějaký hezký reliéf na zvon. A ještě si občas mluvíme do toho, za kolik co prodávat, on si totiž každý víc cení práce toho druhého než té svojí.

Foto: Michal Dědič

Jak dlouho se každý z vás svému řemeslu věnuje?

Bára: Řemeslu se věnuji od roku 1994, takže skoro dvacet let.

Honza: Já jsem první zvonek odlil v roce 1986, ale na volnou nohu jsem šel až 1. srpna 1990, tedy po revoluci. Prostředí trhů a slavností mě ale kromě zvonů přivedlo i k pořádání akcí. Tou největší byly do loňského roku čtrnáct let vánoční trhy na Zelném trhu alias na Zelňáku v Brně.

Báro, čím jsou vaše keramické výrobky specifické?

Bára: Moje keramické i porcelánové výrobky jsou specifické tím, že je dělám jenom já. Kamenina je o dekoru nálepem, srkáček pak je naprostý originál z mé dílny.

O který typ keramiky je největší zájem? Co děláte nejraději?

Bára: Největší zájem je vždy o novinky. V tuto chvíli pak o průsvitový porcelán, ten točím i odlévám, taktéž o černý točený porcelán.

Foto: Michal Dědič

A jak jste se, Honzo, dostal ke zvonařině vy?

Honza: Díky dědovi. Jednou za mnou přišel a říká: „Ty chceš, Honzo, pořád něco dělat, tak víš, co? Dělej zvonky!“ Děda totiž vyráběl modely parních strojů a tehdy se mu nedařilo sehnat ten správný zvonek na jednu lokomotivu. No a tím to všecko začalo. Těch dalších třicet let by vydalo na knihu, a ne na jeden rozhovor.

Můžete nám popsat pracovní postup při odlévání zvonu?

Honza: Mohl bych něco prozradit, ale řekla byste mi, že jsem vám toho moc neřekl. Každá dílna má totiž tento postup jako své tajemství. Ale můžete se zastavit u nás v Ateliéru, tam si nechám koukat pod ruce a u toho s úsměvem lžu. Zvonařina je totiž řemeslo, které je nejvíce ze všech opředeno báchorkami, pověrami a pověstmi. A mě to pábení baví. Zlobit se za to na mě nikdo nemůže, vždyť jedno rčení praví: Nikdy nevěř tomu, komu teče pod rukama kov…

Foto: Michal Dědič

A prozradíte alespoň, co k práci potřebujete?

Honza: Hlavně ruce a zkušenosti. Z nářadí a pomůcek je to jednoduché – lopatu, lopatku, smetáček, pěchovačku, lanzetu, modely, formovací písek, separační prášek, rámečky na formy, vtokové kolíky a jamky, vzorce na výpočet tónu, 3D tiskárnu, pec, bronz, soupravu nářadí na cizelování, raznice na ozdoby nebo třeba sadu na patinování…

Menší zvony odléváte přímo v Deštném, větší v Kostelci nad Orlicí, kde se stejným řemeslem živí vás syn. O jakou velikost zvonů je největší zájem?

Honza: Já si v Deštném už jenom hraju. Dělám domovní zvony a zvonky do tří kil a malé zvonky pro Ježíška. Honzík v Kostelci dělá zvony pro kostelíky, kaple a zvoničky. Ty už jsou zhruba padesátikilové, včetně elektroniky. Obrovskou zvonařinu ale neděláme. Uměli bychom to, ale nejsme na to vybaveni technologicky.

Foto: Michal Dědič

Jaká je vlastně historie zvonařského řemesla u nás?

Honza: O historii, současnosti i technologii zvonařského řemesla u nás a v Evropě vyprávím při besedách v Ateliéru a povídat se o tom nechá opravdu hodiny. Nedávno jsem s jednou partou besedoval tři hodiny a pořád bylo o čem. Zvony se u nás začaly odlévat koncem dvanáctého, počátkem třináctého století, ale prameny se dost různí. Nejlépe by vám o velké zvonařině povyprávěl ten nejpovolanější – Petr Rudolf Manoušek, náš současný nejlepší zvonař s rodovou tradicí mnoha generací.

Váš ateliér je otevřený veřejnosti. Co u vás návštěvníci mohou zažít?

Honza: Co si budou přát. Pustíme je opravdu do celých dílen, mohou si na naše řemeslo sáhnout jako myslím nikde jinde a když se jim poštěstí, mohou při práci vidět mě nebo i Báru. Já si to docela užívám, však jsem původním povoláním agronom a venkov mě naučil vydržet téměř cokoli.

Foto: Michal Dědič

Na co se vás návštěvníci nejčastěji ptají?

Honza: Proč se stěhujeme. Zda nás to živí nebo zda je to koníček. Jestli si nás mohou pronajmout jako lektory (nemohou). Děvčata v Ateliéru mají sešit, kam si ty nej dotazy zapisují. Běžné je, že jdu venku po ulici, zastaví mě auto a řidič se ptá, kudy k té paní zvonařce. A taky se ptají, jestli jim ten hrneček vyrobíme do zítřka. Osvěta je opravdu důležitá, děláme, co se dá.

Je Ateliér zvonaře a hrnčířky výdělečný? Dá se dnes řemesly uživit?

Honza: Dá. Zvonařina a zvonkařina mě živí už třicet dva let. Hrnčířů, kteří jsou z hrnčířiny živi, jsou u nás stovky.

Jste na některý zvon pyšnější než na jiný?

Honza: Radost mám z každého zvonku, který se líbí. Baví mě, když si do Ateliéru příjde rodinka koupit zvon na dům a podaří se mi je v tom současném shonu zastavit. Sedneme si a povídáme si o zvonu, o nich, a postupně se dopracováváme společně podoby zvonu, toho jejich zvonu. Často pak ti lidé odjedou a měsíc si doma povídají o tom, jaké symboly, nápisy, ozdoby na zvon dát. Vznikají tak osobní neopakovatelné rodinné příběhy, vtělené do jejich zvonu.

Foto: Michal Dědič

Co máte aktuálně před sebou?

Honza: Stěhování do Bářina rodného Brna a třeba i to, že bych se rád státních úředníků zeptal na to, kdy už konečně uznají hrnčíře za řemeslníky. Například truhlář nebo instalatér dělají u nás řemeslo a od příjmů si mohou odečíst paušální výdaje ve výši osmdesáti procent. Hrnčíř podle českých úřadů řemeslník není a v paušálu odečítá pouze šedesát procent. Je to Kocourkov…

Zmínil jste stěhování. Odcházíte tedy z Deštného?

Honza: Pravda je, že jsme se rozhodli Deštné prodat a odejít do Brna. Mnoho lidí tomu nemůže uvěřit a mnozí nám to rozmlouvají. Povedlo se nám tu z ničeho udělat místo, kam v sezóně proudí návštěvníci, zákazníci. My říkáme, že tak trochu utíkáme před úspěchem. Hlavně Bára je tu pod obrovským tlakem poptávky a nezbývá jí čas na sebe, na svoji opravdovou tvorbu, a hlavně na naše kluky. Chceme zvolnit, kluci jdou v Brně na vysokou a na střední. Máme tam vyhlídnuté v Jundrově krásné místo prakticky u řeky Svratky. Tam budeme ve své práci pokračovat.

A víte už, co bude s vaším Ateliérem dál?

Honza: V Deštném Ateliér zatím zachováme. Možná napořád, možná jen do té doby, než se v Brně zabydlíme. Třeba ho někdo zítra koupí. Vždyť místo je to krásné. Jednu hranici tvoří potok a za druhou hranicí se pasou na horských loukách koně. Anebo to tu převezme můj syn Honzík se ženou Aničkou. Ono to nějak dopadne. Tohle léto nás tu ale asi ještě zastihnete.