Keramička Alexandra Kaňovská: Trojrozměrná tvorba si získala mé srdce

Hlínu, nářadí, pec, glazuru, barvy, štětce, ale hlavně chuť do tvoření a píli – to všechno potřebuje ke své práci Alexandra Kaňovská, působící v Dubňanech na Hodonínsku. Keramiku tvoří rodačka z Luhačovic od roku 1982, v oboru výroby tradiční fajáns byla oceněná titulem Nositel tradice lidových řemesel.

Jak jste si ke keramice našla cestu? Věnovali se této tvorbě také vaši předci?

Přímo keramikou se nezabývali, ale všichni měli řemeslnou zručnost – pracovali třeba jako ševci nebo krejčí. Děda Hubert Panák měl i výtvarné nadání, které uplatnil ve vlásenkářské tvorbě. Zúčastňoval se kadeřnických soutěží nejen u nás, ale i ve Francii, kde působil devět let a kde se vlásenkářskému řemeslu vyučil. Dělal ho pak spolu s babičkou po celý svůj činorodý život. Mám na památku schované jeho získané medaile i diplomy. V oboru pak pokračovala i moje maminka a sestra Iveta, jen já se trhla.

Bavilo vás tvoření od dětství?

Když prarodiče pochopili, že mi je tvůrčí svět blízký, začali mne jako malou učit vnímání historie i výtvarným technikám. Podporovali mne a rozvíjeli ve všech směrech, protože se sami zapojovali do mnohých činností v Luhačovicích i jinde. Děda třeba jezdil na svém „prckoletu“, jak jsme říkali jeho mopedu, pomáhat na vykopávky Velké Moravy do Mikulčic a Sadů. Babička zase milovala památky a stará řemesla. Mně bylo bližší vytvářet plastická dílka – modelovat. Trojrozměrná tvorba mě přitahovala, získala si mé srdce. Na hlíně mě zaujala hlavně její plastičnost, zkrátka doteky a tvarování svých představ. Babička Vlasta Panáková mě nakazila svou láskou ke keramice již v dětství. Moje maminka tímto obdařená nebyla, ale ve všem mi byla nápomocná a přející.

Užitková keramika – to jsou například i kachle pro kachlová kamna

Vyrábíte užitkovou a dekorační keramiku točenou z volné ruky na hrnčířském kruhu, zdobíte ji ruční malbou moravských lidových fajánsí, případně i kopií fajánsí habánských. Jak dlouho jste se to učila?

Od svých patnácti let vstupem na obor Výtvarné zpracování keramiky na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti. V té době, v roce 1972, tam působil skvělý pedagog, akademický sochař Stanislav Mikuláštík, a později tehdy začínající akademický sochař Jiří Vlach. Po celou dobu nás v řemeslné zručnosti rozvíjel nápaditý a vtipný keramik Vladimír Groš. Po absolutoriu jsem nastoupila do keramické dílny v Dubňanech. V té době keramických dílen moc nebylo, proto ani nebylo snadné najít působiště a neskončit někde na propagaci vytvářením mnohdy tendenčně zaměřených plakátů. I proto zvítězila láska ke keramice nad láskou k mým rodným Luhačovicím.

Autorka vyrábí kavárenskou keramiku ve všech potřebných velikostech

Jaké byly vaše začátky?

Musela a chtěla jsem se hodně učit. Mnohdy jsem si připadala, že absolutně nic neumím, protože naučit se věci reprodukovat víckrát dá pořádnou fušku a mnoho píle. Kolikrát jsem bývala v dílně od šesti ráno do sedmi večer, abych řemeslo zvládla v požadované kvalitě. U uměleckého řemesla se učíte celý svůj život, když ustrnete, nejste už přínosem a vaše invence odchází. Čím více tvoříte, tím více se vám noří z nitra nové nápady.

Hlína svou plastičností a tvárností zaujala autorku už v dětství

Jaká je historie této techniky fajáns ve vašem kraji?

Dlouhá, u nás na jihovýchodní Moravě sahá až do let 1524, kdy přišli novokřtěnci (později nazýváni Habáni) do Mikulova a se svou řemeslnou zručností a skromností pozvedli mnoho oborů – vinařství, štukatérství, kamnářství nebo výrobu nožů. Hlavně ale přinesli a rozvíjeli znalosti výroby této keramiky. Vznikalo mnoho dílen po celém kraji, například ve Vacenovicích, Strachotíně i jinde.

Květinový dekor v lidovém duchu je stále krásný a oblíbený

Jak moc se držíte předloh, které jsou pro fajáns typické, a jak moc využíváte při tvorbě svou vlastní fantazii?

Záleží na tom, co vytvářím. Věnuji se replikám, volným kopiím, lidové fajáns, ale i vlastní tvorbě od dekorační až po užitkovou keramiku. V současné době se soustředím i na kávový sortiment, kterým podporujeme naši kavárničku v mém rodném domě v Luhačovicích (Jizba Luhačovice), kde syn Lukáš praží výběrovou kávu.

Takto vypadají ručně vytvářené hrnce na ocet v procesu výroby

Máte ve svém kraji nějakou konkurenci?

Své kolegy, kteří se této tvorbě věnují, nevnímám jako svou konkurenci. Každý z nás tvoří podle svých idejí, rozvíjí své představy a má radost i z úspěchů jiných, tedy alespoň já to tak mám. Jsem ráda, že si s nimi mohu vyměňovat zkušenosti a těší mě hlavně, když třeba nějaký můj bývalý žák uspěje. Od roku 1976, kdy jsem nastoupila do keramické dílny, jsem také měla na starost výuku učňů v tomto oboru nejen pro Dubňany, ale později i pro Senici na Slovensku a pro dílnu v Luhačovicích. Později, po roce 1989, i pro naši dílnu. Učila jsem také na lidových školách umění, a tak mýma rukama prošla spousta žáků. Mnozí se uplatnili nejen v keramice, ale i v jiných výtvarných oborech. Myslím si ale, že i těm, kteří nezakotvili u výtvarných technik, studium určitě přineslo do života estetické vnímání a řemeslnou zručnost, včetně zvládnutí jemné motoriky.

V produkci dílny nechybí ani populární kvašáky na zeleninu

O které výrobky z vaší dílny je největší zájem?

To se nedá přesně určit, protože dodáváme keramiku do různých obchůdků a kaváren. Například ve Strážnickém skanzenu se prodává především tradiční lidová fajáns. Habánské kopie vyhledává již náročnější obdivovatel tohoto uměleckého řemesla. Na zámecké jízdárně v Miloticích a Bukovanském mlýně je to kombinace lidových fajánsí a modernějších jednobarevných hrnků s jednoduchými vzory. Sonenntor v Čejkovicích zase preferuje vzory do současných interiérů. Do kaváren dodáváme hlavně kameninový kávový sortiment. Taky jezdíme prodávat na trhy a slavnosti po celé republice a tam se dá těžko odhadnout, oč bude zájem. Jednou se prodá spousta malovaných kusů, i těch modernějších, jindy z malovaného neprodáme téměř nic.

Máte rádi kávu s sebou? Nechte si ji udělat do originálního keramického pohárku!

Máte také nějaké pomocníky a pokračovatele?

Ano, vlastně se tomu věnuje celá rodina a taky zaměstnanci, které jsem do keramického oboru zasvětila. Také obě mé děti, Lukáš a Lucie, se věnují nejen keramice, ale mají širší, nejen výtvarný potenciál.

V oboru výroby tradiční fajáns jste byla oceněná titulem Nositel tradice lidových řemesel. Jak velkou vám to udělalo radost?

Jsem skromná, ale ctižádostivá a radost to udělalo nejen mně, ale i všem kolem, protože jsou toho nedílnou součástí.

Replika habánského talíře je věrná své historické předloze

Co myslíte, přežijí tyto tradiční techniky do budoucna?

Myslím, že je v nás lidech pokoušet se něco si sám vytvořit. Čím více je moderní techniky kolem nás, tím mají lidé potřebu se více odvázat a odreagovat se od každodenní rutiny. Keramika je činnost, při které zapomenete na mnohé starosti, pro mne je relax zabořit se do hlíny. Někteří lidé mi dokonce řekli, že si celý den hraji, a ještě mě za to platí.