Staré řemeslo ještě žije – restaurování historického nábytku chce trpělivost a čas

Stylový nábytek, ale i kulturní památky a sbírkové předměty se už více než třicet let restaurují v rodinném ateliéru Komárek. Jeho zakladatel Pavel Komárek pomalu předává živnost svému synovi Tomášovi, který se specializuje na řezbářské práce a intarzii. Navštívili jsme je přímo v jejich dílně v pražských Nuslích.

Restaurování nábytku se věnujete od roku 1986, kdy jste si založil firmu. Tehdy nebylo něco takového jednoduché…

Pavel: To je pravda, byl jsem tehdy jeden z prvních a musel jsem mít povolení národního výboru. Byl to pro mě vlastně „vedlejšák“, zároveň jsem pracoval v Československé televizi jako asistent architekta. Vystudoval jsem uměleckoprůmyslovou školu v Praze na Žižkově, obor konstrukce a tvorba nábytku, později jsem se zaměřil na umělecké truhlářství a restaurování.

 

Časem jste si udělal licenci na restaurování kulturních památek a sbírkových předmětů. Jak složité to bylo?

Pavel: Licenci jsem získal v roce 1992 a trvalo mi to asi tři roky. Nebylo to vůbec jednoduché, ale dnes je ještě složitější ji získat. Musíte podat žádost na ministerstvo kultury, kde je nutné doložit dokumentaci. O udělení licence rozhodují komise odborníků. Nedávno si tím prošel i můj syn Tomáš, jenž v mé práci pokračuje. Specializuje se spíše na řezbu, kterou já moc nedělám. Díky tomu se navzájem dobře doplňujeme, i když já už se pomalu chystám do důchodu.

 

Tomáši, vy jste k řezbařině poprvé přičichl už jako malý kluk…

Tomáš: Řekl bych, že jsem se tady v dílně kolem táty motal už od základní školy. Začal jsem sem pravidelně chodit, sem tam jsem něco očistil, omyl. A chytlo mě to. Pak jsem chodil na střední školu, kterou vystudoval táta. Vzali mě na výstavnictví, protože na řezbě nebylo místo, později jsem docházel i na řezbu, ale nakonec jsem se rozhodl přejít na Střední školu uměleckou a řemeslnou, kde jsem byl spokojenější. Tam nás toho naučili víc. Získal jsem dva výuční listy s maturitou v oboru umělecký truhlář a řezbář.

Empírové křeslo dostalo novou područku ve tvaru labutě. Od té původní je k nerozeznání

Určitě jste se toho hodně naučil i od svého otce…

Tomáš: Ano, ve škole jsem občas doplňoval paní učitelku, která jela podle učebnice, ale já už leccos znal z praxe. To, že táta v oboru pracoval, pro mě bylo obrovským přínosem. Ale abych mohl v jeho práci pokračovat, potřeboval jsem také ten „papír“.

 

Když vám sem přivezou nějaký historický kousek, čím vaše práce začíná?

Pavel: Nejprve se zpracuje restaurátorský záměr. Poté, co je schválený, se musíme daného postupu držet. Někdy si záměry zpracováváme sami, jindy je dostaneme předem. Právě dnes je u nás v dílně takzvaný kontrolní den. Památkáři z Kroměříže a z Brna se přijedou podívat, jak pokračují práce na historickém stolu z roku 1830, který právě restaurujeme. Většinou proběhnou dvě kontroly, ta závěrečná se provádí při kolaudaci, kdy už je nábytek zpět na místě, odkud nám ho přivezli.

Tomáš: Když nám nábytek přivezou, musí se nejprve nechat aklimatizovat, protože při transportu je vystaven prudkým změnám vlhkosti a teploty. Tu je nutno hlídat i po dokončení restaurování. Je to práce, která chce trpělivost a čas.

Na barokní komodě bylo třeba opravit i intarzované obrázky

Jak se tak dívám, je na stole, který právě restaurujete, ještě hodně práce.

Pavel: Ten stůl je velmi zajímavý. Na pracovní desce je intarzovaná šachovnice. Když zmáčknete jeden z těch černých čtverečků, otevře se vám tajný prostor. Nic zvláštního jsme v něm ale nenašli, jen noviny z roku 1946. Dostat ten stůl sem do dílny bylo obtížné, je totiž velmi těžký, protože je vyrobený z dubu.

 

Máte tady také krásnou komodu. Jak vypadala, když vám ji přivezli?

Pavel: Byla v tristním stavu, skoro celá sežraná škůdci. Je z přelomu 18. a 19. století, velmi raritní kousek. Nejdříve jsme museli zpevnit její konstrukci a pak jsme na speciálním pracovišti v Roztokách u Prahy nechali zlikvidovat červotoče a dřevokazné houby. Dále jsme ji museli preventivně napustit přípravkem Lignofix Profi, aby se do ní znovu nedali. Poté jsme komodu petrifikovali, aby se vytvrdily poškozené díly, a tak dále.

Na šuplíčcích jsou obrázky. Muselo být pracné, dát je znovu dohromady.

Pavel: Ano, my těm výjevům říkáme barokní komiks. Nevíme, jestli k sobě patří, jestli na sebe navazují, ale jsou moc pěkné. Co do materiálu, jsou mimo jiné i ze slonoviny. Té máme od jednoho kolegy, který opravuje piana a klavíry, dostatečnou zásobu. Klaviatury se totiž dříve ze slonoviny dělaly.

 

Jak dlouho jste komodu opravoval?

Pavel: Ani bych to neměl říkat, ale trvalo mi to s přestávkami dvacet let. Hodně náročné je nanášet polituru, s tím člověk bojuje celý život. Mimochodem – tu je také velmi jednoduché zničit, pokud na ni použijete leštěnku. Dříve se například hodně používala Diava, ta byla pro povrch zrestaurovaného nábytku největším zlem. Chvíli to vypadá hezky, ale naruší to polituru, nábytek zešedne a zničí se. Ale o tom snad už lidé mají povědomí. Na zrestaurovaný nábytek stačí jenom prachovka.

Chybějící části restaurovaného stolu je potřeba znovu pečlivě vyřezat a doplnit

A ještě tu vidím zrestaurované křeslo, které čeká na čalouníka.

Tomáš: To je empírové křeslo z jednoho moravského zámku, i to bylo v neuvěřitelně zanedbaném stavu, zřejmě někde po léta leželo, protože bylo zacákané omítkou. Chyběly hlavně labutě, které jsou součástí područek. Pracovali jsme na něm asi dva nebo tři měsíce. Na závěr jsme ho i zlatili.

 

Jak postupujete, když je nábytek hodně poničený a není poznat, jak původně vypadal?

Pavel: U některých kousků nábytku bývají dobové fotografie, když nejsou, musíme si pomoct sami. Občas využijeme památkáře, kteří mají nepřeberné množství materiálu, ze kterého se dá vycházet. Dá se hledat v knihách nebo v depozitářích. Většinou lze podobu nábytku z něčeho odvodit. Třeba u té komody se doplňovala intarzie. Vůbec jsme nevěděli, jaká tam byla. Nakonec jsme ji udělali podle jedné dobové fotografie z knihy o restaurování.

 

Křeslo v barokním stylu ve fázích proměny – od původního až po finální stav

Jak pracujete s materiály? Musíte se co nejvíce držet originálu?

Pavel: Ano, a úplně nejlepší je používat staré dřevo. Například v Anglii musejí mít restaurátoři zásobu starého dřeva a to nejde vždy splnit. My většinou na nábytek potřebujeme švartny, tedy silné dýhy. Máme kolegy, kteří nám je řežou, nebo si řežeme sami.

 

Co všechno ještě ke své práci používáte?

Tomáš: Tady v dílně máme soustruh a pásovou pilu, je zde i srovnávačka a okružní pila. Jinak potřebujeme soustružnická a řezbářská dláta a někdy i moderní elektrické nářadí. Tady jsou ještě staré hoblíky, ty se ale používají již jen zřídka. A pak je tu spousta chemie, na politury se spotřebuje hodně lihu. Někdy to tady voní, jindy i trochu páchne.

Pavel: Důležité je se nezranit, protože nástroje jsou hodně ostré. Nám se to se synem povedlo úplně na stejném místě, na prostředníčku levé ruky (směje se).

Máte za sebou řadu zajímavých zakázek. Které vám teď vytanou na mysli?

Pavel: Před pár lety jsme restaurovali soubor sedacího nábytku na zámku v Lednici, který nakoupil český stát v Amsterdamu. Původně patřil Liechtensteinům, byla to moc pěkná práce. Na Bítově jsme zase obnovovali novogotickou skříň na pušky. Její součástí byla spousta drobných zvířátek, jelínci s parůžky a podobně. Hodně jich bylo polámaných. Byla to sice „piplačka“, ale nakonec to dopadlo velice dobře.

 

Myslíte, že restaurování nábytku jako řemeslo přetrvá?

Pavel: Určitě. Práce bude pořád dost. U nás, restaurátorů historického nábytku, desítky… Pravdou ale je, že uměleckých řemeslníků postupně ubývá. Když jsem dokončoval komodu, potřeboval jsem kovolijce, a toho už byl problém sehnat. Dva, které znám, šli do důchodu a noví už skoro nejsou.


Kontakt

Ateliér Komárek

E-mail: pkomarek@iol.cz, duino@seznam.cz
Web: www.atelierkomarek.cz

 


Text: Andrea Skalická; foto: Jiří Křivánek

Další články

Dana Soukupová: K drátenictví potřebuji vnitřní klid

Dana Soukupová: K drátenictví potřebuji vnitřní klid

Před více než deseti lety se Dana Soukupová vyučila u mistra dráteníka. Dnes v její dílně v Ostromeči na Domažlicku vznikají nejen repliky starých výrobků, ale i autorská díla. Na zakázku tvoří snad nejraději a nepřestává ji těšit, že je o její práci zájem. Její výrobky si díky své jedinečnosti našly kupce nejen v mnoha evropských zemích, ale i v Americe, Číně, Japonsku nebo Rusku.

Celý článek

Vyšívačka Jarmila Kraváčková: Svou výšivku poznám na první pohled

Vyšívačka Jarmila Kraváčková: Svou výšivku poznám na první pohled

První výšivku vyrobila pro syna na hody. Vyšívání na výřez, tedy výšivce podle počítané niti, se začala věnovat až poté, co její děti dospěly. Jarmila Kraváčková je dnes jednou z mála žen, která tuto techniku na Uherskohradišťsku ovládá. Je držitelkou značky Tradiční výrobek Slovácka a v roce 2019 získala za krojové vyšívání Cenu Vladimíra Boučka, kterou uděluje město Uherské Hradiště.

Celý článek

Keramik Martin Volf z Kolovče: O naše kvasné hrnce je zájem

Keramik Martin Volf z Kolovče: O naše kvasné hrnce je zájem

Už v roce 1785 začal rod Volfů vyrábět v Kolovči na Domažlicku tradiční lidovou keramiku. Hrnčířskému řemeslu, které se tu po celou dobu předává z otce na syna, se Volfovi věnují už po sedm generací. A dodnes se tu pracuje naprostou stejnými technologickými postupy jako kdysi. I v této těžké době se Martin Volf snaží řemeslo udržet.

Celý článek

Přečtěte si