»
Naše dílna
»
Keramik Martin Volf z Kolovče: O naše kvasné hrnce je zájem

Keramik Martin Volf z Kolovče: O naše kvasné hrnce je zájem

Už v roce 1785 začal rod Volfů vyrábět v Kolovči na Domažlicku tradiční lidovou keramiku. Hrnčířskému řemeslu, které se tu po celou dobu předává z otce na syna, se Volfovi věnují už po sedm generací. A dodnes se tu pracuje naprostou stejnými technologickými postupy jako kdysi. I v této těžké době se Martin Volf snaží řemeslo udržet.

Pracujete stále v původní dílně, založené Lambertem Wolfem v roce 1875. Jak se za ta léta proměnila?

Dílna, ve které vyrábíme, se příliš nezměnila, alespoň koncepčně ne. Stále se výrobky vytáčejí na původních hrnčířských kruzích, které se dříve takzvaně „kopaly“, byly tedy na nožní pohon. Dnes už jsou vybaveny elektromotorem. Přece jen pokrok se zastavit nedá. V samotné dílně kromě točení výrobků probíhá i vysoušení. Topí se v historických kachlových kamnech a výrobky se pořád suší na prknech pod stropem.

Kolovečská keramika je svým vzhledem jedinečná. Čím to podle vás je?

Je to tím, že se díky určité izolaci Kolovče v dřívějších dobách a konzervativnímu naturelu místních dochovala prakticky od středověku do dnešních dnů v nezměněné podobě. Kolovečtí hrnčíři ji vozili do širokého okolí a byla zárukou kvality. Moji předkové hojně vozili naše výrobky do sousedního Bavorska. Možná proto zachovávali tradiční vzhled jako určitou poznávací značku.

Kolovečská keramika je zdobená charakteristickým bílým vzorem

Chodskou keramiku charakterizuje červenohnědý odstín a zdobení jednoduchými obrazci. U vás v dílně vzniká keramika barevná. Kdy jste s ní začali?

Nejtradičnější keramikou je červenohnědá, která se vyrábí v Kolovči od středověku. Její specifikou je místní hrnčířský jíl, který má šedivou barvu, ale po prvním výpalu kysličníky železa, které obsahuje, probarví střep do červena. Takže glazura na vrchu je jen čistá sklovina. S odbytovou krizí, která nastala s příchodem plechového nádobí, začal můj praděda v roce 1900 vyrábět modrou keramiku, kterou vyvážel do Bavorska. Díky tomu jako jediný přežil. Já jsem pak přišel s dalšími barevnými variantami.

V dílně vzniká pestrá nabídka výrobků rozmanitého využití

Co všechno dělali z chodské keramiky vaši předci?

Každá generace přinesla něco nového, ať už se jedná o zdokonalování výrobních postupů, tak třeba o nové druhy výrobků. Koloveč byl hrnčířským centrem. V době největšího rozkvětu v něm pracovalo třicet hrnčířských dílen. Vše bylo podmíněno výskytem vhodných hrnčířských jílů. Vyhlášená byla i řemeslná kvalita výrobků a keramického střepu. Dříve samozřejmě převládaly výrobky užitkové, které se denně používaly v domácnostech. Dělaly se kastroly na vaření, pekáče na pečení, hrnky, různé velké nádoby na skladování potravin a podobně. S příchodem smaltovaného plechového nádobí přišla na tradiční hrnčířské výrobky recese, a tak se začali hrnčíři více orientovat na dekorativní výrobky. V posledních dvaceti letech se to otočilo a opět vyrábíme hlavně užitkové zboží, protože už si lidé nic moc nevystavují na policích a ve vitrínách, ale chtějí výrobky používat.

Martin Volf se rodinnému řemeslu učil už od raného dětství

Hrnčířství máte v genech. Bral jste to jako hotovou věc, že budete pokračovat v rodinné tradici?

Ano, tohle bylo dané, bral jsem to tak. A popravdě jsem o tom ani nikdy moc nepřemýšlel, že by to mohlo být jinak. I když v poslední době trochu ano, protože díky covidové době nám možná zvoní hrana a nebudeme moci řemeslo udržet.

Jaký typ keramiky děláte nejraději?

Ohledně sortimentu a druhu keramiky nemám žádné favority. Přece jen, když se člověk něčím živí, je důležitý prodej, a tak vyrábím to, co se prodává. A teď dělám, s trochou nadsázky, hrnky „do mrtva“ (pozn. aut. – stále dokola). Těch se prodává opravdu hodně. Zájem je také o vše užitkové. Mísy, talíře a novinkou je třeba současný hit, kvasné hrnce. Vyrábím samozřejmě i na zakázku a kolikrát jsem překvapen, jakou fantazii zákazníci mají.

V současné náročné době jdou prý nejvíce na odbyt klasické hrníčky

Při výrobě dodržujete původní technologické postupy. Můžete je popsat?

Hlíny, které se nakopou v hliništi, se musí nechat minimálně tři roky „odležet“ volně uskladněné venku, kde na ně působí všechny povětrnostní podmínky, které je rozkládají. Poté se smísí ve stanovených poměrech. Mísení se provádí ručně tak, že se vrstvy hlín kladou na sebe, na takzvaný „špalek“, a ten se několikrát přehází. Při přehazování se hlína vlhčí do požadované vlhkosti. Jediným strojem, který se při následném zpracování používá, je sto padesát let starý „šnekový lis“. Ten hlínu stlačí do předtažků, připravených k samotnému točení na hrnčířském kruhu. Ty se poté uloží do sklepa a opět nechají minimálně jeden měsíc ležet. Hlína se před samotným točením musí proválet a nadělat z ní hrudky. Z hrudek se na klasických kopacích kruzích, které až Rudolf Volf v roce 1968 předělal na elektrický pohon, vytáčí veškeré zboží.

Modrou keramiku začal vyrábět děda Martina Volfa už v roce 1900

Pak se výrobky ještě musí vysušit. Jak dlouho to trvá?

Doba sušení závisí na velikosti výrobku a síly jeho střepu. U nejdrobnějších výrobků je to přibližně deset dní, u velkých nádob se to může protáhnout až na měsíc. Výrobky se musí sušit pozvolna, jinak by praskly. V dílně se zboží ukládá na prkna pod strop. Tam je jednak nejtepleji a uspoří se místo, kde by zboží muselo být uloženo v regálech. Stále se topí v kachlových kamnech dřevem. Po vysušení už následuje malování. To se děje za pomoci prastarého hrnčířského nástroje, takzvané kukačky, což je nádobka vytočená též z hrnčířské hlíny, do které se zasune brk. Malují se s ní jednoduché geometrické obrazce typické pro kolovečskou keramiku. Tato technika zrychluje samotné malování a je to fakticky předchůdkyně plnicího péra. Po namalování se zboží vypaluje. Do roku 1985 se k vypalování zboží používala pec na dříví, tzv. kasselská, o objemu 5 m3. V dnešní době se vypaluje v pecích elektrických. První výpal, „přežah“, se vypaluje na teplotu 960 °C. Poté se výrobky glazují a následně znovu vypalují na teplotu 1150 °C.

Jste nadšenci do starých řemesel. V Kolovči provozujete Muzeum techniky a řemesel, které je ale teď zavřené. Co všechno tam máte?

Muzeum techniky a řemesel s výstavní plochou 1000 m2 a více než 7500 exponáty patří mezi největší a nejobsáhlejší muzea svého druhu v Česku. V expozicích jsou zastoupena všechna tradiční řemesla a živnosti, které se nacházely na vesnici. V současnosti se v muzeu nachází 67 kompletních řemeslných dílen a živností a dalších dvanáct technických expozic. Návštěvníci mohou vidět i nejrůznější řemeslné dílny – řeznickou, pekařskou, cukrářskou, vlásenkářskou, bednářskou, sedlářskou, kloboučnickou, kartáčnickou, kamenickou, hřebenářskou nebo hodinářskou. Ze živností zaujme holičství a kadeřnictví, hostinec, koloniální obchod, řeznický obchod, tkalcovna i ordinace dentisty s laboratoří. Dále je k vidění expozice hodin a hracích strojů, kočárků a hraček, elektropřístrojů, zařízení kuchyně, pastí na zvířata, zpracování mléka a máme tu i hasičskou zbrojnici.

Všechny krásné vzory jsou vytvářené ručně, původní technikou

Exponáty si také sami renovujete. Využili jste současnou dobu právě na tyto práce?

Nabízelo se nějak smysluplně využít tento čas, ale jen obtížně se hledá motivace, když musíme mít zavřeno a výhled není optimistický. Je to jako psát do šuplíku. A přijde neodbytná myšlenka, jestli to má smysl. Nicméně vzhledem k tomu, že exponáty stále přibíráme, nám nic jiného ani nezbývá. Minimálně se musejí před uložením nakonzervovat.