Pracuje se i na hrnčířském kruhu

Tvůrčí dílny pro školáky aneb Za dveřmi Jedle

„Máme tu trochu chaos a nepořádek,“ hlásí už mi ve dveřích s omluvou vedoucí textilní dílny Zuzana Nyčová. Od místa, kde se denně tvoří, však ani žádné sterilní prostředí neočekávám. Právě naopak. Rozhlížím se a nechávám na sebe působit nejroztodivnější výrobky. Hraje to tu barvami a na první pohled je tu veselo. „Děti sem chodí rády, možná i proto, že mají pocit, že si tu jen tak hrají. Výhodou je, že se jedna třída rozdělí do všech čtyř dílen, a tak pracuji třeba jen se třemi nebo čtyřmi dětmi. Můžu se jim individuálně věnovat a zkoušet činnosti, které bychom si s celou třídou nemohli dovolit dělat,“ popisuje mi paní Zuzana, jak to v tvůrčích dílnách Jedle, jak školu sami žáci rádi nazývají, chodí. „Často pracujeme třeba s vlnou, s bavlnkami, s korálky. Děti rády vyšívají, zkoušíme jak jemné vyšívání, tak obrovské stehy velkou látací jehlou. Na stolním kolíkovém stávku vznikají buď sedáky na židle, nebo koberečky a nejrůznější předložky. Děláme také gobelíny. Děti utkají čtverec nebo obdélník v zelené barvě, na to si v keramice vyrobí květiny, a vznikne zahrada. Nedávno jsme stejným způsobem vytvořili tmavě modrou hvězdnou oblohu, na které zářily dětmi vyrobené keramické hvězdy,“ vypráví moje průvodkyně dílnou, jejíž snahou je, aby si děti vyzkoušely nejrůznější techniky. „Šijeme třeba úplně jednoduché pytlíky, které vycpeme, a vznikne z toho jakási látková bambule. Z ní se dá jednoduše udělat zvířátko – medvěd, brouk, pavouk, nebo i sněhulák,“ popisuje jeden oblíbených pracovních postupů. Můj pohled upoutají i hodiny ve velkém klubku vlny. „Hodiny vyrábíme dost často. Tady je hodinový strojek, zamotaný do klubka, máme háčkované hodiny, vyšívané hodiny, děti dělaly hodiny keramické, ze dřeva i z proutí.“

Chňapku má dodnes

Lucie chodila do tvůrčích dílen asi před sedmi lety. Dnes se v Jedli učí švadlenou. Když vzpomíná na práci v tvůrčích dílnách, vybaví se jí chňapka, kterou má dodnes u babičky. U šicího stroje jsme ji vyrušili právě ve chvíli, kdy dokončovala podložku pod hrneček. „Vloží se do ní buď skořice, nebo hřebíček. Když se pak na podložku hrneček postaví, krásně to voní,“ říká studentka 1. ročníku tříletého učebního oboru „Šití oděvů“, s jejímiž výrobky se v budoucnu určitě setkáte. Ostatně děti, které se učí praktickým dovednostem v tvůrčích dílnách, často najdou uplatnění například v některé z chráněných dílen. „Jeden chlapec se třeba vyučil tkalcem,“ vzpomíná si paní Zuzana. Pokud jde o samotné tkaní, mají tu pro děti s nejrůznějšími hendikepy speciální „vychytávky“, třeba obrovskou dřevěnou tkací jehlu s dvoubarevnou osnovou kvůli rozlišení sudé a liché.

Malý kolektiv umožňuje individuální přístup

S hlínou se dá pracovat i bezkontaktně

Opouštím s díky textilní dílnu a úzkou uličkou, plnou dalších výrobků, vstupuji do dílny keramické. Ujímá se mě Marie Marušková. I ona potvrzuje, že děti si tady dělají výrobky hlavně samy pro sebe, i když sem tam se něco prodá v Borůvce nebo na vánočních trzích Jedle. „Každý student má jiné možnosti, jak používat ruce, proto hodně zjednodušujeme. Nejjednodušší je pracovat se sádrovou formou. Děti nejprve dají do velké mísy hlínu, kterou umačkávají, šťouchají a dřevěnou koulí vyhlazují,“ vysvětluje. Na zemi v krabici leží další výrobky nejrůznějších tvarů a barev. „Ty jsou určené pro abilympiádu, která se koná u nás ve škole vždy v květnu. Soutěží na ní hendikepované děti ze všech škol z celé České republiky. Dostávají tak možnost ukázat své schopnosti ve vypsaných disciplínách a změřit síly s ostatními.“ Podle vedoucí keramické dílny není práce s hlínou pro hendikepované děti složitá. „Dá se z ní udělat cokoli. Někteří studenti však mají někdy problém s tím, že nechtějí být špinaví. Pak pracujeme bezdotykově, různými nástroji – třeba válečkem, palicí, nebo používáme tiskařská písmena nebo razítka,“ popisuje paní Marie. Na dokončení výrobků se používají barvy, nejčastěji engoby, které nanášejí na ještě nevypálenou hlínu. Někteří žáci glazují i po přežahu. Děti prý baví hlavně užitá keramika, tedy když vyrábějí mísy nebo hrnky, kterými pak mohou potěšit své blízké. „Nejrůznější sochy jsou zase zajímavé tím, že je za nimi nějaký příběh, který můžou doma odvyprávět. Celá rodina pak ví, jak výrobek vznikal a co všechno je za ním,“ uzavírá Marie Marušková.

Dílny procvičují jemnou motoriku

Práce se dřevem: nejoblíbenější jsou koně

Vedoucím dřevařské dílny je Petr Svoboda. Právě pod jeho vedením se děti z Jedle seznamují s prací se dřevem. Zpočátku jde o jednoduché úkony jako je řezání, vrtání, broušení nebo barvení. „Máme tady mimo jiné ruční pilu, elektrickou a ruční vrtačku, a vyrábíme jednoduché věci – hračky, krmítka, krabičky nebo třeba ptačí budky. Motivací pro děti je, že se něco naučí a že si výrobek nakonec odnesou domů. „Snažím se o to, aby každé dítě vidělo samotný proces vznikání výrobku, na kterém často pracujeme i čtvrt roku,“ vypráví mi Petr. Děti práce se dřevem baví, ale na profesi truhláře to většinou nestačí, i když mnohé jsou hodně šikovné. Stejně jako v dalších dílnách, i tady mají volnost v tvorbě a možnost vymyslet si vlastní výrobek. „Hodně třeba vyrábíme koně. Děti se s ním mohou ztotožnit, protože mají i terapii na koních,“ říká Petr. Do všech dílen, včetně dílny košíkářské, chodí s dětmi také pedagog, který je při práci sleduje a poté je i známkuje. Jak přesně je hodnotí, nevíme, ale lektoři se shodují: „Když se dětem výrobky daří, rádi jim dáme jedničky i my. Tady ani není potřeba dávat špatné známky, děti tvoření těší.“

Pracuje se i na hrnčířském kruhu

Andělé ve všech velikostech

Přestože mají děti ve všech dílnách dost volnosti a často mohou pracovat podle vlastní fantazie, je vedoucími dílen vždy dané jedno jednotné téma. Loni to byli andělé. A jak vznikali? Děti si nejprve v košíkářské dílně jednoduchým proplétáním vyrobily tělíčka a pedigová křídla. V textilní dílně křídla už jen propletly bílou nebo bledě modrou vlnou, hlavičky ušily jako malý kulatý polštářek a pak na něj přišívaly knoflíky, aby měli andělé oči. Z lýka pak udělaly vlásky a bylo hotovo.

Jedle už oslavila stovku!

Jedličkův ústav a jeho školy, které připravují děti a mládež s tělesným postižením k integraci do života, oslavily v loňském roce už sto let existence. Jedna z budov se nachází v areálu Vyšehradské pevnosti (právě sem chodí děti do dílen), budova škol, bazén, nový pavilon a domovy mládeže jsou před hradbami na Pankráci v Praze. Více o Jedli se dočtete na www.jus.cz. Některé výrobky dětí se dají koupit v charitativním obchůdku Borůvka v ulici V pevnosti 4 na pražském Vyšehradě.

Práce s keramikou je velmi oblíbená

V tvorbě děti soutěží na každoroční abilympiádě, kde vznikají i takováto díla

Vyšívané hodiny