Jak se kdysi pralo prádlo
Zpočátku se k praní používala pouze čistá voda, ve které se prádlo máčelo, otloukalo o kameny a máchalo. Postupem času si lidé všimli, že přidáním určitých látek do vody při namáčení se odstraňování špíny z ošacení urychlí a ulehčí.
Ve starověku se prádlo šlapalo
Nejstarší zmínka o technologii praní pochází ze starého Sumeru a datována je do období 2 800 let před naším letopočtem. Ve starém Egyptě byl znakem pro praní hieroglyf představující dvě nohy ve vodě, to znamená, že v té době se pralo hlavně šlapáním prádla ve vodě. Vyhlášené byly například prádelny ve starém Římě, kde valcháři šlapali prádlo ve velikých kádích naplněných bělicí hlinkou, louhem, močí a vodou. Valchář pak v kádi šlapal a dupal, nakonec prádlo vyždímal a vymáchal v čisté vodě. Teprve později se začaly používat různé tlouky a plácačky. Prádlo se před praním máčelo ve vodě, do které se přidala směs zvířecího tuku a dřevěného popela. Velkým skokem vpřed byl vynález mýdla, i když to nebylo mýdlo takové, jaké známe dnes. Hodně dlouhou dobu se však mýdlo používalo jako kosmetický prostředek.
Pokrok jménem valcha
Největší skok ve vývoji praní však přinesl vynález valchy, které se původně říkalo prací deska. Valchy se vyráběly v různých dobách z různých materiálů, od dřevěných, z pálené hlíny, kamenných až po plechové, skleněné a z umělých hmot. Kdy valcha vlastně vznikla a začala se používat, nevíme, ale u nás v Čechách se používala běžně až do 50. let 20. století, kdy ji zcela vytlačily pračky. První pokusy o ulehčení a hlavně urychlení práce při praní prádla začaly už v polovině 18. století v Anglii, když Stender sestrojil první pračku prádla a po něm Američan Hamilton Smith navrhl bubnovou pračku, kde prádlem pohybovaly lopatky. V roce 1790 sestrojil Angličan Beetham pračku, která prala pouze proudem vody. Tyto pokusy však nedoznaly praktického využití.
Vynález valchy znamenal v historii praní velký pokrok
Prací stroje
Teprve koncem 19. století, s rozvojem průmyslové revoluce, se začaly vyrábět prací stroje použitelné zpočátku v prádelnách, špitálech a později i v domácnostech. Zpočátku to byly zcela jednoduché prací nádoby ve tvaru půlválce na nohách, dno bylo vyloženo roštem z dřevěných lišt a proti němu se kývalo další půlválcovou valchou. Mezi těmito dvěma valchami se prádlo třelo tak dlouho, až se vypralo. Takto prané prádlo bylo velmi mechanicky namáháno, a proto se ničilo, zvláště pak jemnější tkaniny. Proto se postupně měnil tvar a uložení třecích ploch, které byly nadlehčovány vodou nebo různými mechanismy, aby nedocházelo k tak velkému opotřebování tkanin.
Přestože valcha byla užitečnou novinkou, znamenalo ruční praní stále ještě velkou dřinu
První pračky
Brzy se přišlo na to, že stačí, aby se prádlo ve vodě pouze vířilo, obzvláště s vývojem a dostupností kvalitnějšího mýdla. Od toho se vyvíjely další typy praček, kde pohyb prádla zajišťovaly různé druhy práčů, lopatek či kolíků poháněných klikou, pákou nebo kolem, buď přímo, nebo přes různé převody. Téměř všechny pračky se vyráběly ze dřeva s použitím kovových součástí na panty, úchyty a převody. Z toho plyne, že ty nejobyčejnější stroje bylo možné vyrábět v domácích truhlářských dílnách přímo na objednávku.
Pod touto nádobou na praní ještě bylo nutné topit jako v kamnech, aby se voda ohřála
Specializované firmy
Teprve později vznikly dílny a firmy, které vyráběly například sudy a přitom i pračky, jejichž výroba byla z větší části obdobná. Proniknutím praček do povědomí širší veřejnosti a zvýšený zájem o stále složitější, a tím i většinou dokonalejší přístroje si vynutil vznik specializovaných firem, které se zabývaly výrobou pouze prací techniky a dodávaly ji do obchodní sítě. Jako příklad by se dala uvést firma Hobza a spol. z Hranic na Moravě, která vyráběla pračku značky IDEAL již v roce 1904 a úspěšně ji prodávala nejen v rakousko-uherském mocnářství, ale i v Rusku, Rumunsku, a dokonce je vyvážela i do dalekého Egypta.
K odstranění vody z vypraného pádla se užívaly ždímačky válečkové nebo lisové, které nahradily vysilující ždímání v rukou i určité vylepšení, jímž byl takzvaný klikyhák.
Díky elektrickému motoru už dokázaly první pračky ohřívat vodu a prát prádlo samy
Spásná elektřina
Dalším a zřejmě největším skokem, jako ovšem ve většině odvětví technického zaměření, bylo zavádění elektrické energie a její využití v malých motorech, který patentoval v roce 1894 Nikola Tesla. Ty umožnily jednoduchý pohon různých strojů a samozřejmě se záhy objevily i na pračkách. Zřejmě první vyrobil již v roce 1906 Američan Alva Fischer. Zpočátku se motorky montovaly na stávající typy praček a pouze se pozměnil převod z ručního k motorovému – buď přímo nebo pomocí řemenů či ozubených kol.
Postupně se však vyvíjely typy zcela jiné a velmi důležitý byl i přechod na výrobu praček kovových, který umožnil zcela jiné tvary pracích strojů, a tím i jiný druh praní – tzv. vířivý. Snaha o co největší úsporu práce a času přivedl konstruktéry k nápadu ohřívat vodu přímo v tělese pračky. Zpočátku se topilo pod pračkou jako v kamnech, ale postupně i zde přišla ke slovu elektřina. Zcela běžně se začala místo ždímačky používat odstředivka.
Zdroj: Městské muzeum a galerie ve Svitavách, www.muzeum.svitavy.cz
Tip na výlet
Historie prací techniky v muzeu ve Svitavách
V prostorách muzea byla v roce 2000 instalována stálá historická expozice Babiččino velké prádlo. V chronologické řadě je zde vystaveno na 50 exemplářů prací techniky. Můžete se zde seznámit s vývojem praní prádla – od prvních zmínek o praní prádla v starověkém Egyptě a Sumeru, přes vývoj praní ve středověku, po novověké zdokonalování prací techniky a technologie samotného praní. Pohled do expozice nabízí svědectví o tom, jak vypadaly prádelny za časů našich babiček, jak vypadala kuchyň, jejíž součástí častokrát bývala i pračka a jak se vlastní pračky měnily v důsledku technického pokroku. Vystaveny jsou pračky dřevěné, tzv. kývačky (valchové), bubnové (kovové i dřevěné), s pracím křížem, kovové s pracím práčem, zvonové, vířivé (s vrtulkou), vibrační až po pračky automatické. Některé pračky mají i svá topeniště pro ohřev vody. Součástí expozice jsou i valchy (dřevěné, plechové, skleněná, porcelánová, kamenné, z pálené hlíny, teraca, břidlice), dále prací zvony, zpěňovač a klikyhák, plácačky, válečkové ždímačky. A vůbec vše, co sloužilo k praní – (vana, necky, štoudve, kýble, mýdla, prací prášky, kotel na ohřev vody) a nechybějí ani fotografie a dobové reklamy. A aby nebyla expozice pouze mrtvým svědectvím o starých časech, je doplněna prádelnou U pejska a kočičky. Tam si mnozí z vás mohou vyzkoušet, že praní nebyla žádná legrace, ba právě naopak – dřina jaksepatří.
Muzeum je otevřené od úterka do neděle od 9 do 17 hodin.
