Techniku Tiffany lze kromě lamp uplatnit například i při vytváření skleněných stolník desek.

Jitka Kantová: Práce se sklem je můj osud

Za docela nenápadným názvem Skloart byste možná nejúspěšnější české vitrážníky nehledali. Jitka a Richard Kantovi však jimi jsou. Jejich umělecká díla zdobí mimo jiné neworské nádraží Penn Station, pyšnit se mohou ale i svou restaurátorskou prací v mnoha zemích světa. Své ojedinělé řemeslo přibližuje v rozhovoru Jitka Kantová.

S jakou tvůrčí činností jste začínali?

Od malička jsem se zabývala výtvarnou činností díky mamince, tatínek mě přivedl k filmu a literatuře. Po gymnáziu jsem dálkově studovala obor český jazyk – výtvarná výchova na Pedagogické fakultě v Plzni, současně jsem musela pracovat jako učitelka na základní, později i na umělecké škole. Nebylo to v osmnácti letech jednoduché, ale bojovala jsem, protože denní studium na fakultě mi neumožnili.
Později jsem školství opustila, což byl zřejmě nějaký zásah shůry poté, co jsem se seznámila s tiffany technikou. Když jsem začala se sklem dělat, věděla jsem hned, že je to můj osud. Do cesty mi také přišel strýc Otto Herbert Hájek, jeden z nejznámějších německých sochařů. Získal pro mne stáž Adalberta Stiftera, díky které jsem se vyučila v Rottweilu uměleckému sklenářství a začala jsem v tomto řemesle podnikat a tvořit. Po návratu k rodičům jsme se vzali s bývalým spolužákem ze základní školy, který mezitím vystudoval vysokou školu strojní v Plzni.

Vitráže, vytvářené autory na zakázku, zdobí kromě veřejných prostor i mnohé soukromé interiéry zákazníků. foto: Skloart

 

Dnes se vitrážím věnujete společně. Co jste se museli naučit? Je potřeba specializované studium?

Dnes už existují výtvarné obory na středních sklářských školách, které se vitrážím věnují. Záleží však vždy na učiteli, co dokáže studenty naučit a co umí on sám. A pak samozřejmě záleží na talentu studenta. Pokud chcete uspět a být jedním z nejlepších, musíte se neustále vzdělávat a učit se od těch nejzkušenějších. Nám zejména v malbě na sklo pomohl svými zkušenostmi pan Kejzlar. Člověk, který technologii malby na ploché sklo zachránil pro dobu po druhé světové válce po Němcích. Jinak to chce hlavně pokoru a přistupovat k tomuto řemeslu s naprostou úctou a láskou.

Kantovi realizovali i 13,5 m vysoký skleněný obelisk, který je součástí fontány na Třídě T. G. Masaryka v Karlových Varech. foto: Skloart

 

Kromě výtvarných předností musíte však být i dobrým matematikem, abyste mohli dobře spočítat nejen šablony, ale i případné kovové a dřevěné konstrukce, hmotnostní zátěž vitráží a znát i základy jiných souvisejících řemesel.

Po seznámení s technikou Tiffany zůstala autorka sklu již věrná. Kromě vitráží i nadále vytváří jedinečné lampy. foto: Skloart

 

Jaké nástroje používáte?

Pokud si jen chcete v řemesle udělat radost, stačí malá bruska, několik olověných prutů, měděná páska, sklo, vitrážnický nůž, pájka a nějaké čisticí prostředky. Zní to jednoduše, ale udělat si amatérsky vitráž vyjde několikrát dráž, než když si ji necháte udělat u profesionála. Navíc může mít základní nedostatky v pevnosti a může se do několika měsíců zbortit. V budoucnu bychom chtěli pro nadšence organizovat workshopy, kde by s lidé mohli pod odborným vedením takovou vitráž vytvořit, ale než připravíme vhodné prostory, bude to tak dva tři roky trvat.

Populární lapače snů nemusí být vytvořeny jen z textilních materiálů. Vypadají krásně i jako skleněná vitráž. foto: Skloart

 

Věnujete se klasické práci s vitráží, restaurování a umělecké tvorbě. Co všechno to obnáší?

Klasická práce s vitráží v sobě zahrnuje vytvoření základního návrhu – vždy ve spolupráci s klientem. Po výběru materiálu a vytvoření cenové nabídky musíte udělat šablony v poměru jedna ku jedné. Podle šablon se pak řeže sklo a vkládá se do olověných prutů či se sletuje pomocí měděné pásky cínem. Vitráže se mohou dávat do izolačních skel, či ještě ozvláštňovat malbou, pískováním či broušením.
Restaurování vitráže je daleko pracnější. Musíte spolupracovat s Národním památkovým ústavem a vytvořit restaurátorský záměr, který musí památkáři odsouhlasit. Jakýkoli krok se musí důkladně zdokumentovat, aby následné generace věděly, co je původní a jaký zásah jste udělali vy. Pak teprve můžete začít. Je-li to nutné, musíte odstranit staré olovo, které bývá většinou poničené, zkorodované a pevnostně nedostačující pro nové využití. Staré cenné sklo se musí důkladně očistit. Chybějící pak doplnit materiálem co nejvíce odpovídajícím barvou a strukturou tomu původnímu, případně sklo domalovat či jinak podle potřeby zušlechtit. Malba na sklo je pak samostatným oborem. Nejenže musíte být skvělým malířem a umět dokonale napodobit původní styl malíře, ale musíte znát i chemii barev a postup nanášení. Takový obličej, aby byl dokonalý, se mnohdy musí v peci pálit až desetkrát. Nakonec se vitráž musí složit do olověných prutů odpovídajících šířkou a tvarem původní síti. Principem restaurování je, pokud možno, co nejvíce zachovat původní materiál, takže pokud je staré sklo prasklé, můžete ho jen slepit lepidlem, které nebude staré sklo degradovat, nebo kvůli pevnosti rozbité sklo spojíte tzv. tiffany technikou s co nejtenčím možným spojem. Na závěr musíte udělat restaurátorskou zprávu.

Umělecké předměty, které autorka vytváří, mají často rostlinné motivy, jako například tento vánoční lustr. foto: Skloart

 

A pokud jde o uměleckou práci se sklem?

To je má nejoblíbenější záležitost. Na výstavy připravuji netradiční kousky, které většinou vycházejí z moderního umění. Používám polodrahokamy, různě je kombinuji a hraji si s nápady. Při tvorbě se odreaguji od reality, a tak vtipkuji na téma byrokracie, politiky, ale zabývám se i ezoterikou. Někomu se velmi líbí má superrealistická malba na sklo, někomu zase naše obrovské kamenné a skleněné sochy. Já však oceňuji hlavně nápad, a tak u nás najdete i abstraktní věci, mozaiky, prostorové unikáty či kombinace skla, porcelánu, huťařského a broušeného skla s přírodninami patřičně okomentované. Nemám žádný vyhraněný styl. Prostě mě něco napadne a chci to zrealizovat. Manžela to většinou zvedá ze židle a usměrňuje mě, pokud jde o technické záležitosti.

Jitka Kantová dává ráda svým dílům názvy. Tato mísa se jmenuje Velká sestra. Název vznikl jako asociace na Velkého bratra. foto: Skloart

 

 

Máte za sebou mnoho význačných zakázek. Které se vám vryly do paměti?

Bylo by jich mnoho. Ty, které jsou „top“, se nachází v knize, kterou jsme vydali k 25 letům naší práce se sklem. Příští rok to bude 30 let, tak se bude tisknout rozšířené vydání, protože mezitím zas vzniklo mnoho výjimečného. Naše práce nejsou však jen o nás, ale právě o komunikaci s klienty samotnými. Asi největší a nejzajímavější je spolupráce s americkým výtvarníkem Kehinem Wileyem, pro kterého jsme dělali obrovský strop pro newyorské nádraží a mnoho vitráží pro jeho výstavy po celém světě. Krásná byla i práce pro Domov důchodců v Červené Vodě a další stavby v místě. Co kus, to netradiční pojetí skla a světla. Pro světovou výstavu EXPO 2015 v Miláně jsme vytvořili originální vitráž na téma Porty Bohemiky. Já osobně mám radost i z každé malé, třeba i obyčejné vitráže, která potěší druhé.

Díky procházejícímu světlu vynikne nádherná vitráž zdobící strop a propůjčí  tak místnosti neopakovatelnou atmosféru. foto: Skloart

 

V Libyni u Lubence, kde tvoříte, jste také zpřístupnili muzeum vitráží.

To je naše srdeční záležitost. S přáteli jsme založili spolek a získali jsme za korunu kostel sv. Jiljí s gotickým presbytářem v havarijním stavu a s demoličním výměrem. Svépomocná oprava nám zabrala čtrnáct let. Dnes už zbývají udělat jen venkovní omítky. Zajistili jsme archeologické vykopávky, našli jsme slovanské pohřebiště a hrobku Dionýsa Strojetického, mnoho keltských a ještě starších artefaktů. V podkroví kostela jsme pak vytvořili regionální muzeum. A je tu také ojedinělé muzeum vitráží. Rozhodli jsme se, že každé okno v kostele zachytí vývoj a aspekty našeho uměleckého řemesla. K vidění je tu kopie nejstarší románské vitráže z Augsburku, francouzská ornamentální gotika a vrcholná gotika podle katedrály v Chartre. Dále renesance, klasicismus, historizující styly 19. století, ale i americká secese. Každá vitráž má své donátory, kteří nám svou sumou odpovídající ceně výroby pomohli financovat opravu kostela. Vrcholem je tzv. Osmý div světa – velká zrestaurovaná vitráž jako strop přes celou loď kostela. Návštěvníci uvidí také naši práci na filmech pro světové produkce. Pro nadšence je zde i malá dílnička, kde si lidé mohou vytvořit malou vitrážovou drobnost. Od muzea vede nová, krásná geologicko-umělecko-duchovní naučná stezka, která končí u Vochlické rozhledny. Muzeum a rozhledna jsou v turistické sezóně otevřeny každý víkend od 10 do 17 hod. V jiné dny si musí návštěvníci domluvit klíče u nás, ve vitrážnické dílně v Lubenci.

Nejen historické, ale i moderní motivy lze zpracovat technikou vitráže, jak je vidět na zakázce, kterou si objednal americký malíř Kehinde Wiley. foto: Skloart

 

Kontakt:

Skloart
Jitka a Richard Kantovi

foto: Skloart

 

E-mail: skloart@skloart.cz
Tel.: 603 818 185
Chýšská 109
Lubenec

Techniku Tiffany lze kromě lamp uplatnit například i při vytváření skleněných stolník desek. foto: Skloart


Text: Andrea Skalická; foto: Skloart

Další články