Foto: Michal Dědič

Zvonař a hrnčířka: K práci potřebujeme jen ruce a zkušenosti

Oba potřebují pro svou práci pec a v ní minimálně 1200 stupňů Celsia. Keramička Barbora Šedová Bednářová a její muž, zvonař Jan Šeda, žijí a pracují v Deštném v Orlických Horách. Workshopy v jejich Ateliéru zvonaře a hrnčířky jsou v zimě i v létě plné.

Co vás vedlo k založení ateliéru?

Honza: Stejně jako většina tradičních a lidových řemesníků jsme i my zpočátku jezdili se stánkem po různých slavnostech, jarmarcích, hradech a zámcích. Svým způsobem to bylo úžasné období. Poznávali jsme krásná místa a mnoho zajímavých lidí, ať už řemesníků, pouličních umělců, artistů, šermířů, divadelníků nebo muzikantů. Po pár letech letech mě ale ten překotný rytmus života unavil – přes týden vyrábíte a o víkendu prodáváte, v pondělí pak vybalujete a opravujete či přelešťujete, co zmoklo, a v sobotu ve čtyři ráno zase sedíte v autě a někam jedete dělat parádu. Asi tak rok jsem najednou nikam nejel, nechtělo se mi. Posílal jsem kamarády, brigádníky a zabýval se myšlenkou, že to otočím. Nebudu já jezdit za zákazníky, ale zákazníci za mnou. A i když tomu nikdo nevěřil, povedlo se to. Dnes jsme vyhledávaným turistickým cílem pro školy, rodiny i jednotlivce, ale i pro teambuildingy. Zavítají k nám i celé autobusy. Před Ateliérem je vždy přivítá naše zvonkohra.

Zaveďte naše čtenáře do svých dílen. Jak to v nich vypadá?

Honza: Na to asi mohu odpovědět – ať se přijedou podívat. Naše dílny jsou otevřené, pořádáme různé workshopy, přednášky a další různé akce. Ale abych odpověděl na otázku stručně, nezbytnou součástí našich ateliérů jsou pece. Ať už na výpal porcelánu a kameniny nebo na tavení bronzu. A taky tu vždy naleznete nějaká hotová, ale i rozpracovaná díla.

Pracujete na svých výrobcích každý zvlášť? Nebo si někdy vypomáháte?

Honza: Každý děláme to svoje. Já Báře občas pomohu přivézt hlínu nebo pomůžu, když je potřeba něco z nářadí opravit. Bára mi zase na oplátku někdy vyrobí nějaký hezký reliéf na zvon. A ještě si občas mluvíme do toho, za kolik co prodávat, on si totiž každý víc cení práce toho druhého než té svojí.

 

Foto: Michal Dědič

Jak dlouho se každý z vás svému řemeslu věnuje?

Bára: Řemeslu se věnuji od roku 1994, takže skoro dvacet let.

Honza: Já jsem první zvonek odlil v roce 1986, ale na volnou nohu jsem šel až 1. srpna 1990, tedy po revoluci. Prostředí trhů a slavností mě ale kromě zvonů přivedlo i k pořádání akcí. Tou největší byly do loňského roku čtrnáct let vánoční trhy na Zelném trhu alias na Zelňáku v Brně.

Báro, čím jsou vaše keramické výrobky specifické?

Bára: Moje keramické i porcelánové výrobky jsou specifické tím, že je dělám jenom já. Kamenina je o dekoru nálepem, srkáček pak je naprostý originál z mé dílny.

O který typ keramiky je největší zájem? Co děláte nejraději?

Bára: Největší zájem je vždy o novinky. V tuto chvíli pak o průsvitový porcelán, ten točím i odlévám, taktéž o černý točený porcelán.

 

Foto: Michal Dědič

A jak jste se, Honzo, dostal ke zvonařině vy?

Honza: Díky dědovi. Jednou za mnou přišel a říká: „Ty chceš, Honzo, pořád něco dělat, tak víš, co? Dělej zvonky!“ Děda totiž vyráběl modely parních strojů a tehdy se mu nedařilo sehnat ten správný zvonek na jednu lokomotivu. No a tím to všecko začalo. Těch dalších třicet let by vydalo na knihu, a ne na jeden rozhovor.

Můžete nám popsat pracovní postup při odlévání zvonu?

Honza: Mohl bych něco prozradit, ale řekla byste mi, že jsem vám toho moc neřekl. Každá dílna má totiž tento postup jako své tajemství. Ale můžete se zastavit u nás v Ateliéru, tam si nechám koukat pod ruce a u toho s úsměvem lžu. Zvonařina je totiž řemeslo, které je nejvíce ze všech opředeno báchorkami, pověrami a pověstmi. A mě to pábení baví. Zlobit se za to na mě nikdo nemůže, vždyť jedno rčení praví: Nikdy nevěř tomu, komu teče pod rukama kov…

 

Foto: Michal Dědič

A prozradíte alespoň, co k práci potřebujete?

Honza: Hlavně ruce a zkušenosti. Z nářadí a pomůcek je to jednoduché – lopatu, lopatku, smetáček, pěchovačku, lanzetu, modely, formovací písek, separační prášek, rámečky na formy, vtokové kolíky a jamky, vzorce na výpočet tónu, 3D tiskárnu, pec, bronz, soupravu nářadí na cizelování, raznice na ozdoby nebo třeba sadu na patinování…

Menší zvony odléváte přímo v Deštném, větší v Kostelci nad Orlicí, kde se stejným řemeslem živí vás syn. O jakou velikost zvonů je největší zájem?

Honza: Já si v Deštném už jenom hraju. Dělám domovní zvony a zvonky do tří kil a malé zvonky pro Ježíška. Honzík v Kostelci dělá zvony pro kostelíky, kaple a zvoničky. Ty už jsou zhruba padesátikilové, včetně elektroniky. Obrovskou zvonařinu ale neděláme. Uměli bychom to, ale nejsme na to vybaveni technologicky.

 

Foto: Michal Dědič

Jaká je vlastně historie zvonařského řemesla u nás?

Honza: O historii, současnosti i technologii zvonařského řemesla u nás a v Evropě vyprávím při besedách v Ateliéru a povídat se o tom nechá opravdu hodiny. Nedávno jsem s jednou partou besedoval tři hodiny a pořád bylo o čem. Zvony se u nás začaly odlévat koncem dvanáctého, počátkem třináctého století, ale prameny se dost různí. Nejlépe by vám o velké zvonařině povyprávěl ten nejpovolanější – Petr Rudolf Manoušek, náš současný nejlepší zvonař s rodovou tradicí mnoha generací.

Váš ateliér je otevřený veřejnosti. Co u vás návštěvníci mohou zažít?

Honza: Co si budou přát. Pustíme je opravdu do celých dílen, mohou si na naše řemeslo sáhnout jako myslím nikde jinde a když se jim poštěstí, mohou při práci vidět mě nebo i Báru. Já si to docela užívám, však jsem původním povoláním agronom a venkov mě naučil vydržet téměř cokoli.

 

Foto: Michal Dědič

Na co se vás návštěvníci nejčastěji ptají?

Honza: Proč se stěhujeme. Zda nás to živí nebo zda je to koníček. Jestli si nás mohou pronajmout jako lektory (nemohou). Děvčata v Ateliéru mají sešit, kam si ty nej dotazy zapisují. Běžné je, že jdu venku po ulici, zastaví mě auto a řidič se ptá, kudy k té paní zvonařce. A taky se ptají, jestli jim ten hrneček vyrobíme do zítřka. Osvěta je opravdu důležitá, děláme, co se dá.

Je Ateliér zvonaře a hrnčířky výdělečný? Dá se dnes řemesly uživit?

Honza: Dá. Zvonařina a zvonkařina mě živí už třicet dva let. Hrnčířů, kteří jsou z hrnčířiny živi, jsou u nás stovky.

Jste na některý zvon pyšnější než na jiný?

Honza: Radost mám z každého zvonku, který se líbí. Baví mě, když si do Ateliéru příjde rodinka koupit zvon na dům a podaří se mi je v tom současném shonu zastavit. Sedneme si a povídáme si o zvonu, o nich, a postupně se dopracováváme společně podoby zvonu, toho jejich zvonu. Často pak ti lidé odjedou a měsíc si doma povídají o tom, jaké symboly, nápisy, ozdoby na zvon dát. Vznikají tak osobní neopakovatelné rodinné příběhy, vtělené do jejich zvonu.

 

Foto: Michal Dědič

Co máte aktuálně před sebou?

Honza: Stěhování do Bářina rodného Brna a třeba i to, že bych se rád státních úředníků zeptal na to, kdy už konečně uznají hrnčíře za řemeslníky. Například truhlář nebo instalatér dělají u nás řemeslo a od příjmů si mohou odečíst paušální výdaje ve výši osmdesáti procent. Hrnčíř podle českých úřadů řemeslník není a v paušálu odečítá pouze šedesát procent. Je to Kocourkov…

Zmínil jste stěhování. Odcházíte tedy z Deštného?

Honza: Pravda je, že jsme se rozhodli Deštné prodat a odejít do Brna. Mnoho lidí tomu nemůže uvěřit a mnozí nám to rozmlouvají. Povedlo se nám tu z ničeho udělat místo, kam v sezóně proudí návštěvníci, zákazníci. My říkáme, že tak trochu utíkáme před úspěchem. Hlavně Bára je tu pod obrovským tlakem poptávky a nezbývá jí čas na sebe, na svoji opravdovou tvorbu, a hlavně na naše kluky. Chceme zvolnit, kluci jdou v Brně na vysokou a na střední. Máme tam vyhlídnuté v Jundrově krásné místo prakticky u řeky Svratky. Tam budeme ve své práci pokračovat.

A víte už, co bude s vaším Ateliérem dál?

Honza: V Deštném Ateliér zatím zachováme. Možná napořád, možná jen do té doby, než se v Brně zabydlíme. Třeba ho někdo zítra koupí. Vždyť místo je to krásné. Jednu hranici tvoří potok a za druhou hranicí se pasou na horských loukách koně. Anebo to tu převezme můj syn Honzík se ženou Aničkou. Ono to nějak dopadne. Tohle léto nás tu ale asi ještě zastihnete.


Text: Andrea Skalická; foto: Michal Dědič

Další články

Bylinky pro zdravé klouby

Bylinky pro zdravé klouby

Trápí vás problémy s klouby? Než začnete hledat vhodné bylinky, které vám mohou pomoci, je třeba znát příčinu potíží. Jiné se hodí k léčbě podvrtnutého kotníku a jiné zpomalí degeneraci kloubů.

Celý článek

Pestrá a zábavná mozaika

Pestrá a zábavná mozaika

Mozaika je starobylá výtvarná technika, která vůbec není tak náročná, jak by se mohlo zdát. Pustit se do ní může opravdu každý, kdo si rád hraje a experimentuje. Přečtěte si, jak na to.

Celý článek