Restaurátorství je fascinující práce

Tentokrát jsme pro náš seriál o starých řemeslech navštívili restaurátorku Veroniku Kopeckou. Pojďte se do jejího ateliéru podívat s námi.

O tom, že by se ráda stala restaurátorkou, začala Veronika Kopecká přemýšlet už na základní škole. Všechny specializované střední školy ale byly od jejího domova daleko, a tak si na splnění svého snu musela počkat až do dospělosti. Vyplatilo se.

Vaše cesta k restaurování obrazů byla klikatá. Kudy vedla?

Studovala jsem střední školu se zaměřením na stavební obnovu, protože byla nejblíže restaurování, ale nakonec se ukázalo, že je spíše o projektování. Pak už jsem šla přímo za svým snem – nejprve na Vyšší odbornou školu v Písku, pak na vysokou, na Institut restaurování a konzervačních technik v Litomyšli, kde jsem studovala obor Restaurování a konzervace nástěnné malby a sgrafita. V průběhu studia jsem se seznámila se spoustou vynikajících restaurátorů a vyzkoušela jsem si i jiné techniky, třeba restaurování závěsného obrazu, dřevěných polychromovaných plastik, uměleckých děl na papíru, skle i kovu. Mezitím se mi povedlo sehnat práci v oboru a po roce jsem se přihlásila k magisterskému studiu na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě, obor Restaurování malby.

Starý obraz před zásahem restaurátorky a po něm. Rozdíl je patrný na první pohled

Jaké vlastnosti a dovednosti jsou pro profesi restaurátora důležité?

Nejdůležitější je pokora. Dílo, na kterém pracujete, musíte vnímat jako originál. Nesmíte do něj vnášet žádnou vlastní invenci, i když třeba vypadá nedodělaně nebo nedokonale. Další důležitou vlastností je trpělivost. Jde o práci časově velmi náročnou. Podstatná je také snaha na sobě neustále pracovat, protože učení v tomto oboru nikdy nekončí. Každé dílo je jiné, na každém byla použitá jiná technika, a tak je třeba vymýšlet stále nové postupy a metody, aby se ho podařilo zachránit.

Teď se věnujete restaurování děl na plátně, papíře a dřevě, ale dřív jste hodně pracovala také v terénu. Nestýská se vám po tom?

Svým způsobem ano, ale teď jsem na mateřské se dvěma malými dětmi a rodina je pro mě důležitější. I tak je někdy těžké „urvat si“ pár hodin v ateliéru pro sebe, a to ho mám v domě. To, že bych jela na několik týdnů někam do terénu, si vůbec nedokážu představit. Když pracujete „in situ“ (na jeho přirozeném místě – pozn. red.) na nějakém církevním objektu, musíte být na místě třeba několik týdnů. Památka se musí nejprve stabilizovat a vy nemůžete místo v průběhu procesu opouštět. Teď je pro mě rozhodně lepší zabývat se díly, která si jednoduše položím na stůl.

Není to fascinující, držet v rukou mistrovská díla a podílet se na jejich dalším osudu?

Je to fascinující a krásná práce každý den. Pokaždé držíte v rukou jiné dílo, jiný umělecký počin, který tu byl mnoho let před vámi. Někdy jsou to staletí, jindy jen roky. Držet v ruce umělecký předmět a dávat mu nový život, nový lesk, novou energii, kterou může vyzařovat dál, je úžasné.

Kolika cestami se můžete vydat?

Jsou to stovky, možná tisíce možností. Když se rozhodujete, jak postupovat, berete v potaz materiál a jednotlivé povrchové vrstvy. Dílo si můžete představit jako sendvič – jeho základem je podložka, třeba dřevo, papír nebo plátno. Na tom sendviči jsou ale i další vrstvy a každá má nějaké složení, vlastnost, stáří. Navíc se na originálních vrstvách často objevují i doplňky, které mají jiné složení i vlastnosti. Musíte s tím sendvičem pracovat tak, abyste nepoškodili žádnou z vrstev – ani sekundární, ani originální. Takto se postupuje při konzervování díla. Pokud máte možnost kompletně dílo restaurovat, můžete odstranit nevhodné doplňky, ale nesmíte poškodit originál. Musíte najít cestu, která dílu neublíží, ale naopak mu pomůže. Ideální je, když můžete před samotným restaurováním provést rozsáhlý průzkum. Teprve když se o původním materiálu dozvíte co nejvíce, zvolíte optimální cestu na jeho záchranu.

Je to hodně zodpovědná práce. Je o ni mezi mladými lidmi pořád zájem?

Myslím, že zájem o tento obor dokonce narůstá. Je to dobře, protože děl, která potřebují obnovu, je velké množství, ať už jsou z galerií a muzeí nebo z různých půd a dalších úložišť soukromých investorů. Rozhodující bude vždy cena. Pokud bude dost financí, bude obor dál vzrůstat a pokračovat. Je to řemeslo, a tak se restaurátor nemůže ohlížet jen na kvalitu a krásu díla. Nemůže pracovat jen proto, že má vnitřní potřebu dílo zachránit. Musí myslet i na to, že práce, kterou odvedeme a která trvá mnohdy několik měsíců, bude také patřičně ohodnocena.

Zmínila jste obrazy z půdy. Takové občas najde každý z nás, často ve špatném stavu. Doporučila byste laikům, aby dílu poskytli nějakou první pomoc?

Je spousta metod, které zvládnete i doma, ale velmi nerada je doporučuji, protože mohou být pro dílo, ale i pro jeho majitele nebezpečné. Můžete mít štěstí, že dílu svým zásahem pomůžete, ale může se stát i to, že ho neopatrným zacházením zničíte. Než se tedy do jakéhokoli zásahu pustíte, stojí za to zvážit, jak moc je dílo pro vás cenné. Pokud má velkou hodnotu, vždy ho svěřte do rukou odborníka.

A pokud se nebojíme, že bychom ho mohli zničit?

Pak je nejjednodušší vyjmout dílo z nevhodných podmínek a uložit ho na suchém místě, kde nebude kolísat teplota. Dále opatrně prohlédnout, zjistit, v čem je uzavřené, a pokud je tam velké množství spor prachu, můžete zkusit objekt opatrně omést. Právě to může být ale nebezpečné – většina laiků nerozpozná, jestli není v nánosu prachu skryté i aktivní mikrobiální napadení v podobě plísně či houby. Ve chvíli, kdy dílo ometete, riskujete jednak vlastní zdraví, a jednak to, že houbu nebo plíseň roznesete i do obytné části prostoru. I zcela neškodné ometení obrazu vlasovým štětcem se nemusí vyplatit.

Kolik takový zásah – třeba na starém obrazu z půdy – u restaurátora stojí?

To je velmi individuální. Záleží na tom, o jaké jde dílo, jaký má rozměr, jestli má papírovou nebo plátěnou podložku, jestli je to zasazeno v rámu… Další faktem je rozsah poškození a v jakém prostředí dílo leželo. Pokud bylo někde na půdě, je možné, že tam bude velké množství prachu i napadení dřevokazným nebo polétavým hmyzem. Mohou tam být i spory plísní. Výpočet se vždy provádí na základě konkrétního díla, nejlépe po vizuálním ohledání, poté, co se dílo vyjme z rámu.

Co všechno jste doposud restaurovala?

Jsou to stovky, možná tisíce děl. Z českých jmen jsem pracovala na Kupkovi, Kubištovi, Špálovi nebo kresbách od Preislera, ale i na dílech současných umělců. Nejde ale o to dělat na úžasném malíři, technika je mnohdy zajímavá i na obyčejném díle. Měla jsem tu pána, který mi přinesl kresbu, jež se u nich v rodině dědí z generace na generaci. Jeho předek ji nakreslil levou rukou na pytlík od mouky. Něco tak krásného a zajímavého jsem dlouho nerestaurovala. Zachránit materiál, který původně neslouží jako podložka pro umělecké dílo, bylo technologicky velmi složité. Pro mě to bylo zajímavé v tom, že jsem o své práci musela přemýšlet jinak.

Kontakt:
Mgr. art. Veronika Kopecká
www.restaurovani-maleb.cz

 


Text: Andrea Skalická; foto: archiv Veroniky Kopecké

Další články

Begonie do truhlíku, záhonu i na terasu

Begonie do truhlíku, záhonu i na terasu

Můžete si s nimi vyzdobit květinové záhony na zahradě, terasu či balkon zkrášlí begonie v truhlících a doma v bytě vás potěší krásné květy pokojovek. Podívejte se, z jakých druhů můžete vybírat.

Celý článek

Řezbářka a loutkářka Hanka Čížková: Loutky na nitích mám nejraději

Řezbářka a loutkářka Hanka Čížková: Loutky na nitích mám nejraději

Hrát loutkové divadlo začala Hanka Čížková už v osmi letech. Ještě více ji ale o několik let později zaujalo vyřezávání loutek ze dřeva. Jako řezbářka a loutkářka pak pracovala v plzeňském Divadle ALFA nebo v Loutkovém filmu ve Studiu Jiřího Trnky v Praze. Před lety založila vlastní autorské divadlo Divadýlko HáČek. Loutky ji tak provázejí po celý profesní život.

Celý článek