Foto: Richard Guryča

Malebná kysucká chalupa: Když minulost ožívá v harmonii s přítomností

Přesně takové dveře zachoval Boris Mísař ve své chalupě i po rekonstrukci, přestože to není úplně praktické, stejně jako třeba kratší postele, i když v nich musí spávat na šikmo. Dřív se to tak prostě dělalo, i když i lidé bývali v minulosti přece jen o něco menší. Takový přístup poměrně dobře charakterizuje Borisovo chápání odkazu starých řemeslných tradic: při rekonstrukci kysucké usedlosti zvolili s manželkou Janou cestu zvýšení pohodlí podle současných standardů bydlení, ne však komfortu za každou cenu.

Foto: Richard Guryča

„Nevyhledávám skandinávské doplňky a moderní designové prvky. Máme přece krásnou stavitelskou tradici, zdejší mistři tesaři stavěli v minulosti nádherné chalupy a zámky, zatímco my dnes stavíme americké sruby a skandinávské domy…,“ posteskne si Boris Mísař a připomíná, že na počátku všeho byla spíše láska ke starým věcem, a ne až tak záměr opravovat historickou stavbu.

„Vlastně jsme žádnou chalupu nehledali, netoužili jsme ani po zahradě, protože bydlíme v rodinném domě. Ale rádi jezdíme do starých hotelů, už dříve jsme shromažďovali staré selské předměty. A ta chalupa byla vlastně také taková krásná stará věc,“ shodují se manželé s tím, že stále navštěvují burzy starožitností a sledují inzeráty. „Spoustu věcí nám darovali i rodiče nebo kamarádi, například kříž na stěně v kuchyni, vyšívané dečky, znak obce, který máme zvenku na chalupě,“ říká Boris.

Foto: Richard Guryča

Z Beskyd do Beskyd

Pro orientaci čtenářů je třeba připomenout, že jako Kysuce se na Slovensku označuje poměrně rozsáhlé území hraničící na své západní straně s Českou republikou. Podobu i atmosféru dává tomuto regionu i slovenská část Beskyd a moravské části těchto populárních hor se to dost podobá i v okolí obce Korňa, kde se chalupa Mísařových nachází. Je zde nádherný výhled do krajiny, na malebné dřevěnice na samotách a hluboké lesy, v nichž se dá v dobré sezóně najít spousta hub. Na českou stranu je to vzdušnou čarou asi dva kilometry a pěšky dojdete na hranici na Konečnou za chvíli. Nic jiného vám ostatně ani nezbude, silnice v Korni končí. Ale Boris upozorňuje, že třeba do populárního beskydského skiareálu Bílá nebo do slovenského Makova je to autem asi patnáct kilometrů, takže o dobré lyžování tu není nouze. Oproti moravské straně Beskyd, v současnosti už doslova „prošpikované“ penziony, cyklostezkami, lyžařskými svahy či tratěmi pro běžkaře, je v Korni a jejím okolí přece jen větší klid.

„Tady je večer takové ticho, že se dá krájet, jen sem tam se údolím nese štěkání psa,“ podotýká Jana a připomíná, že oblasti si stále cení i čeští chalupáři, jichž bývalo i za dob společného státu v této části Beskyd velké množství. „I podle espézetek je vidět, že mnoho majitelů zdejších chalup, možná dokonce většina, jsou Češi.“

Foto: Richard Guryča

Od Nového Mesta nad Váhom

Mísařovi musejí při cestě na chalupu překonávat poměrně velkou vzdálenost od Nového Mesta nad Váhom, poblíž kterého žijí. Jak už víme, není do vesnice Korňa daleko ani z české strany, odkud sem lze nejrychleji přijet přes městečko Turzovka, například od Karolinky nebo z Rožnova pod Radhoštěm. Vesnice se vine malebným údolím, ale k usedlosti Mísařových je potřeba překonat ještě kus cesty do kopce lesem. Je to napínavé, na většině míst by se dvě auta nevyhnula, a jak říká se smíchem Boris, ten slabší a menší pak musí couvat. Přímo k chalupě už vlastně posledních pár desítek metrů žádná cesta nevede, pěkně posekaná louka ji obklopuje ze všech stran. V době naší návštěvy je krásné slunečné počasí a výhled z kopce do údolí je doslova ohromující.

„Oba pracujeme v úřednických profesích. Takže jsme vlastně amatéři, pokud jde o rekonstrukce, nemáme žádné odborné stavařské vzdělání. Ale máme rádi aktivní život. Ne ovšem ve fitku, ale spíše v přírodě a v práci, která nás baví,“ oznamuje majitel chalupy, kterou Mísařovi koupili v roce 2016. Našli ji tehdy na inzerát, byla prý za dobrou cenu a okouzlil je zejména původní, nenarušený vzhled.

Foto: Richard Guryča

Řemeslníci z místních firem

„Ano, měla děravou střechu a šindele byly shnilé. I tak vypadala pěkně, ale bylo jasné, že do dvou tří let by doplatila stejně jako desítky jiných dřevěnic na nulovou údržbu, děravou střechu a vlhnoucí a hnijící dřevěnou konstrukci. Ne moc utěšený stav chalupy jsme však považovali spíš za výhodu. Neutrpěla žádné zásahy modernizací, nebyly tady obkládačky nebo palubky s tatranským profilem, to nám vyhovovalo,“ konstatuje Boris.

Záměr nechat vše téměř v původním stavu, dál používat venkovní suchý záchod a vodu ze studny, topit v kamnech a do ničeho příliš nezasahovat majitelé hned po první zimě opustili. Radikální rekonstrukce interiéru se tak rozběhla už po roce užívání a zahrnovala výměnu podlah, stropů či omítek, ale i náročné broušení součástí dřevěné konstrukce. „Největší investice byla nová střecha. Štípaný dřevěný smrkový šindel bylo konečné rozhodnutí, i když jsem zvažoval i jiné alternativy včetně plastového šindele,“ vzpomíná majitel. „Střechu nám dělala místní firma, ostatně od počátku jsem se snažil objednávat práci u zdejších řemeslníků. Jednak jsou pak po ruce pro případné opravy, z mnohých se také stali naši známí a kamarádi, přijedou, když jim zavolám, a pořád je potřeba něco vyrábět, ať už ze dřeva, nebo ze železa. Truhláři, kameníci, všichni pocházejí z místních firem.“

Foto: Richard Guryča

Vrt do žulové skály

V chalupě z roku 1928 zůstalo zachováno mnoho původních prvků, na stěně visí i stará fotografie někdejších majitelů. V přístěnku, který se zřejmě kdysi přistavoval pro sezónní dělníky, vznikla pohodlná koupelna s toaletou. Zařízení interiéru se drží představy majitelů o zachování tradičního selského ducha stavení, ale zároveň umožňuje pohodlný pobyt po celý rok.

„Dnes už ani nedokážu říct, co bylo na rekonstrukci nejtěžší. Celkový základ chalupy včetně podezdívek i některých částí dřevěné konstrukce byl v dobrém stavu už při koupi a zejména obnovení dřevěných části není až takový problém, to je moje zkušenost,“ zamýšlí se Boris, který se v prvním roce soustředil na náročnější práce včetně terénních úprav. „Byla tu jen elektřina ze sloupu, přívod jsme ukládali pod zem. Nebyla tu ale voda. Dávám teď sice dohromady studnu, ale voda v ní není pitná. Bylo proto třeba udělat vrt do hloubky zhruba osmnáct metrů. Vrtání bylo drama, zapadli tady, terén je tvrdý, proražení žulové skály zabralo dva dny.“

Foto: Richard Guryča

Zejména po zkušenostech z první etapy rekonstrukce dnes majitelé konstatují, že exkluzivní poloha chalupy na idylické polosamotě s výhledem do údolí je občas vykoupená obtížnou přístupností. Zejména těžká technika má v horském terénu občas problém. „Terén je často rozbahněný, takže jakýkoli příjezd nákladního auta vyžaduje sucho. A protože jsme potřebovali navážet hlínu, štěrk i kámen, museli jsme často čekat na vhodné podmínky.“

Na některé obtížnější části oprav však dnes Jana s Borisem vzpomínají spíše s úsměvem. Bylo nutné vyvézt třeba spoustu starého hnoje z „maštale,“ ze které je dnes krásný vzdušný prostor pro posezení pod střechou a malá sauna. A také se pořád objevují různá překvapení. „Často nakonec musíte zlikvidovat a nahradit to, co jste původně chtěli zachovat,“ vysvětluje Boris, který zrovna dodělal malou vyhlídkovou terasu ve svahu, aby si mohli užít výhledu do krajiny ještě o něco víc.