Mlýn, kde s čerty nejsou žerty

„Vždycky když se u nás něco natáčelo, raději jsem se tady příliš nevyskytoval. Nemohl jsem se dívat na to, jak se po domě producíruje sto padesát lidí a moje věci jsou vyklizeny neznámo kde. Ale moje manželka tomu blázinci vždy s radostí přihlížela,“ vypráví Josef Staněk, jehož mlýn ve Střehomi v Českém ráji si zahrál v nejednom filmu. Tím nejznámějším je ale bezesporu pohádka „S čerty nejsou žerty“.

Vodní kolo střehomského mlýna neklape už řadu let

Pohled za kameru neměl chybu

„Natáčení vždy spunktovala moje tchýně, ta o to měla hlavně zájem,“ zvedne ruku a zašustí o sebe dvěma prsty: „Chápete, co tím myslím? Já jsem o nic takového nikdy nestál. Ale řekněte, co jsem mohl dělat? Mlýn tenkrát mě a manželce ještě nepatřil. A hlavně, pokaždé se vše seběhlo strašně rychle. Filmaři přišli, zeptali se, jestli u nás mohou točit, tchyně kývla, odemkla, pustila je dovnitř a už to jelo.“

Pan Josef přiznává, že i přesto, že ho nikdy tyto „akce“ nelákaly, dodnes se rád zasměje některým situacím, které je provázely. Například když se u nich v roce 1984 točila právě ona zmiňovaná pohádka „S čerty nejsou žerty“, bylo ve vesnici hotové pozdvižení. „To jsem se tehdy pobavil,“ komentuje s nadhledem: „Místní občané si přinesli z domova křesílka, stolečky, kávičky a usalašili se po celém dvoře. Tady nebylo, kam se hnout! V jednom rohu debužírovali herci, ostatní plochy byly zabarikádované zvědavci. Když se točily scény uvnitř, lidi měly nalepené nosy na oknech, aby jim nic neuniklo a viděli, co se tam děje,“ směje se Josef. „A nejvíce dohadů bylo kolem černé kočky – určitě si pamatujete, že se v pohádce několikrát objeví. Tak s tou to bylo zajímavé! Všechny ženské z okolí se hádaly, čí kočka to vlastně byla. „Byla moje,“ křičela jedna. „Ne, patřila mě,“ říkala druhá. „Ale to víte, že ne, já jsem jim ji půjčila,“ pletla se do toho třetí. To jste neviděla, neslyšela, kolik lidí se k ní hlásilo! A nejlepší na tom je, že do dneška se vlastně neví, čí byla,“ mávne rukou.

Majitel mlýna, pan Josef Staněk, se synem

Filmové triky

V kuchyni, kde se nacházejí kamna, je překvapivě málo místa. Místnůstka velká sotva dvakrát tři metry přesto také filmařům posloužila. „Při natáčení scény, kdy paní Krečmerová alias Dorota Máchalová peče koláče, to byly obstrukce. Poté, co nastěhovali do kuchyně reflektory a kamery, zjistili, že má problém se tam s těmi sukněmi vůbec vejít! Nakonec se všechno přece jen povedlo, ale když jsem pak tu pohádku viděl v televizi, musel jsem se smát. Kamna, která natočili hnědá, jsou v pohádce zelená, a kuchyň vypadá obrovská! Jak jsem se později dozvěděl, byla dotvořena v barrandovských ateliérech a triky byly tak dokonalé, že jsem svou vlastní kuchyň nepoznal,“ vzpomíná. „Další zajímavostí, která mi utkvěla v paměti, je scéna, ve které dostal Vladimír Dlouhý, coby Petr Máchal, za úkol skočit ze střechy, porazit necky a shodit zámeckého správce v podání Viktora Preisse do hnoje. Nabízeli mu kaskadéra, ale on, že ne, že se nenechá nikým zastupovat. Bylo to napínavé, přípravy trvaly hodiny, ale zvládnul vše bravurně! Dole na dvoře na něj čekala hromada papírových krabic, do kterých spadl. A že je to docela výška, jen se podívejte,“ ukazuje nahoru na střechu.

Střecha, ze které v pohádce skočil Petr Máchal (Vladimír Dlouhý)

Ne všechno je pravda

„Tak si představte, jaká je ta filmařina kamufláž. Jednou se u nás točil i pořad o folklóru z Jižních Čech s názvem ,Já ubohá děvečka, vzala jsem si dědečkaʻ. Kdyby vás zarazilo, proč zrovna tady, tak to bylo proto, že filmaři potřebovali k natáčení nutně mlýnské vodní kolo s horním náhonem a na jihu ho zkrátka nesehnali,“ směje se Josef. „Ale ona je jejich práce také někdy docela náročná – a teď mám na mysli práci herců i celého štábu. Manželka dodnes s úsměvem vzpomíná na jednu nevydařenou scénu ze seriálu ,Dítě třinácti otcůʻ – prý to byla velká legrace. Vidíte támhle tu stodolu? Tak se koukněte na boční stěnu – na vyřezaná dvířka. Opět dílo filmařů. Už více než třicet let je tady máme a za ta léta je ještě nikdo neotevřel, protože jsou k ničemu. Vyřízli je, protože je potřebovali ke scéně, kdy Vláďa Menšík leze za ženskou na seník. Tenkrát se ptali tchýně, jestli by jim půjčila nějaký dlouhý žebřík. Ta ho hned aktivně přitáhla a přistavila jim ke stodole jeden desetimetrový. Klapka, akce, Menšík dolezl do půlky, žebřík se zlomil a tady se podívejte,“ vede mě pan Josef k místu činu. „Od té doby tu leží žebříky dva a pětimetrové,“ ukazuje a znovu se rozesměje. Ta stodola pak byla také využita i v ,Čertechʻ – když Petr Máchal bojuje s vojáky pod vedením generála v podání pana Nárožného.“
A Josef Staněk dále vypravuje: „Co si ale pamatuji, tak mlýn ještě posloužil jako kulisa k několika dokumentárním pořadům, například Putování za pohádkou s Rudolfem Hrušínským. Také se zde natáčely nějaké filmy pro německou a ruskou televizi. Ty jsem ale nikdy neviděl.“ A kdy se naposledy přišli zeptat, jestli ve „mlejně“ mohou točit? „Tak to bylo nedávno, ale řekl jsem, že jen venku, uvnitř už ne – nebudu zase všechno stěhovat.“

Mlýnské stavení s pavlačí vypadá romanticky

Jak se semlelo, že tady žijí

Josef se do mlýna před více než čtyřiceti lety přiženil. „Tehdejší mlynář Václav Opočenský měl tři dcery. No, a já jsem si vzal tu nejstarší. V době mého nastěhování už se nemlelo, tedy ne veřejně pro lidi. Mlýn ale předtím šlapal pěkně. Dokonce ho tchán, tedy poslední aktivní mlynář, chtěl ještě rozšířit, ale v padesátém třetím roce mu komunisti sebrali živnostenský list a bylo hotovo. Vodní kolo se ale nepřestalo točit nikdy – zastavilo se až před několika lety, kdy nám ho neukáznění turisti rozlámali. Nestačilo jim se na kolo dívat, museli vyšplhat nahoru a houpat se na něm tak dlouho, až prasklo,“ smutně se nadechne a dodá: „A já už ho opravovat nebudu, vlastně nemůžu, oprava by stála spoustu peněz, kde bych já na to vzal. Tak se stále smiřuji s tím, že stát už bude asi napořád,“ sklopí hlavu. „Je to velká škoda!“

Na otázku, zda ho ten hluk z mlýnského kola v noci nebudil, Josef odpovídá: „Ale to víte, že to byl rachot, ale já jsem si za ta léta na to zvyknul tak, že už jsem to ani nevnímal – to mi víc vadí, když v létě kuňká u rybníka tisíce žab!“

Filmová kuchyně, kde pekla koláče Dorota Máchalová (Jaroslava Kretschmerová)

Historická památka

První zmínky o mlýnu se datují k roku 1516. Rod Opočenských, tedy dědové manželky pana Josefa, ho koupili v 18. století a rodině patří dodnes.
„Já jsem teď ve mlýně v podstatě pořád, manželka Eva přijíždí jen na víkend. Řekl jsem si, že v důchodu začnu dávat zase mlýn trošku do pořádku, chci dát dohromady pohledovou část a pavlač. A hlavně ho musím hlídat! Nejednou už jsem měl se zloději tu čest. Bohužel, lidi jsou v dnešní době tak drzí, že kradou i za bílého dne a ve vaší přítomnosti! Dokonce jednou, a to mi snad ani nebudete věřit, přistavili na dvůr dodávku a odvezli nám skříň. To byl vrchol! A to byla manželka nahoře, slyšela je, ale bála se vyhlédnout. Měla strach, protože široko daleko nikdo, a v té době ještě neměla mobilní telefon.“

Pohled do mlýnice se zachovalým strojním vybavením

Josef dnes obývá roubenou část mlýna, a jak sám říká, kdyby tu nemusel pořád být, zimu by trávil raději někde jinde. „Povím vám, bůhvíjaké bydlení zde tedy není, nemyslete si – ty staré roubenky stojí za ,prdʻ. Jde jen o trámy, mezi kterými je provázaná žitná sláma a na ní naplácaný jíl s plevami. Takže, kdybych v noci netopil, ráno bych zmrznul. Ale já bych rád chalupu zateplil, památkáři mi to však nedovolí. Jim a filmařům se strašně líbí, jak jsou trámy vyžrané od vos a všemožné havěti. Už jednou jsem si dovolil je opravit a oni ječeli: „Jé, to jste neměl dělat!“ A já říkám: „Tak jsem si měl mlýn nechat spadnout na hlavu? Vám se to líbilo, bydlet se v tom ovšem nedalo.“ Ale památkáři mají pořád něco. Tuhle jsem si dal do okna anténu, abych chytil taky na televizi ,dvojkuʻ, dávali zrovna mistrovství ve fotbale – a oni, že ji mám rychle sundat,“ mávne rukou a dodává: „Já je svým způsobem chápu, jde o historickou památku. Máme tady ještě původní černou kuchyň od doby, co mlýn stojí. V té nám tchýně tenkrát pekla ke svatbě koláčky a ještě dnes v ní udíme klobásy – a jaké panečku jsou. Jinak spousta věcí, které ve mlýně byly, už dávno nejsou, některé předci nesmyslně prodali, jiné se ztratily během natáčení nebo nám zkrátka byly ukradeny. Leccos jsem už obrečel. Co je ve ,mlejněʻ ale pořád, a nikdo po tom netouží, jsou myši. Už se šedesát roků nemele a nemůžeme je odsud dostat,“ směje se.

Na mlýně v minulosti hospodařili mlynáři z rodu Opočenských

Tak, ať už je to jak chce, ať už bylo jak bylo… Můžeme jen doufat, že tak, jak to v pohádkách chodívá, zvítězí „dobro nad zlem“. Že budou lidé ukáznění a nebudou tuto ojedinělou památku úmyslně ničit a budou se jen po špičkách chodit dívat na to, co zbylo krásného z dob minulých, aby tato mediálně známá stavba již neutržila žádnou újmu díky své popularizaci a současný mlynář si nemusel dál stýskat, že žít, řečeno obrazně, „s čerty“, nejsou opravdu žádné žerty.

Vstup na dřevěnou pavláčku