Foto: Petr Živný

Domek z chalupy po prababičce

V roce 1809 stálo na vyvýšeném místě nad středočeskou obcí jen několik stavení. Jedním z nich byl domek současných majitelů, Milana a Ivety. Dnes je to dvojdomek, na jedné straně byste nalezli vilku s valbovou střechou, na druhé chalupu se sedlovou střechou. Mezi nimi je zeď a mají odlišné majitele.

Kdysi dávno tomu bylo jinak. Vedlejší, novější dům z 50. let patřil Milanově babičce a menší domek býval vejminek pro prababičku. Byly spojeny dveřmi a měly společnou koupelnu. Po smrti babičky byla její část prodána a v rodině zůstal domek prababičky, tehdy chalupa. Milanův otec ji chtěl zbourat, ale Milan se k jeho návrhu postavil jinak. Když se v roce 2001 vrátil ze základní vojenské služby, začal chalupu opravovat. „Jsem vyučený automechanik, nejsem zedník,“ říká Milan úvodem a vysvětluje, že přestavba chalupy byla nejprve koníčkem a později tak trochu nutností. Poznal se totiž s Ivetou a tady chtěli bydlet.

Foto: Petr Živný

Řemeslníci nejsou pokaždé výhrou

„Stěhovali jsme se, když dceři bylo pět měsíců, zatím jsme přebývali v malém bytě. V domě byla hotová střecha, vyměněná okna a začal se rekonstruovat vnitřek,“ uvědomuje si Iveta. To Milan si vzpomíná ještě o trochu dále v čase: „Kromě prostoru kuchyně se dělalo všechno znovu. Šlo o přízemní chalupu s eternitem na střeše. Přede mnou ji opravovali v sedmdesátých letech táta a děda, ale nešlo o radikální přestavbu, jen o drobné úpravy.“

Iveta dodává s jistou dávkou obdivu: „Manžel měl všechno vymyšleno, postupoval bez architekta. Krok za krokem jsme dům renovovali a zvelebovali. Například kachlová kamna dovezli až před čtyřmi lety. Moc jsme po nich toužili.“

Původně tu byla jedna světnice a vzadu stály chlévy, veranda byla postavená ze starých cihel a její zdi byly slaboučké. „Zdivo bylo smíšené, tvořily ho hlavně bacíky, jak se tady říká nepáleným cihlám. Chlévy byly kamenné, z opuky,“ rekapituluje Milan. „Spodní vlhkost tu nebyla, nové zdi se stavěly z ytongu. Dům je zateplený slabou vrstvou polystyrenu. Ani zdít nebylo jednoduché, nevěděl jsem, jak se nahazuje.“ Milan byl ale přičinlivý a učil se rychle. Z někdejší stavby ponechal obvodové zdivo a dva stropní trámy v obývacím pokoji, jinak vše vyměnil.

Na některé práce v domě si pozval firmy: udělaly střechu, instalace, obklady. „Odborné řemeslníky jsme potřebovali, ale vždycky to byl průšvih,“ hodnotí je s odstupem času Milan. „Ať už to byli sádrokartonáři, ti házeli obaly od svačiny za sádrokarton, nebo třeba kamnář, který se nám postaral o další nové vyvložkování komína, ač komín byl už nový. Sám jsem ho stavěl a kamnář ho prostě rozbil.“

Foto: Petr Živný

Každoroční radost

Každý rok něco vyrostlo. Například veranda je na svém místě, ale přezdíval se vchod, takže je trochu pozměněná dispozice. Uvnitř zůstala ve stejné poloze kuchyně. Když byl vnitřek vybouraný, shodli se na kuchyni do „U“. Na linku sháněl Milan staré cihly a pak skříňky vyzdil. Dvířka dodal truhlář, který vyráběl i schody a zábradlí v patře. Iveta stanovila barvu kovových doplňků, a tak je nejen v kuchyni, ale po celém domě černé náčiní, světla, vázy, hodiny… Směje se: „Na černou jsem vysazená, sehnala jsem i černé kuchyňské dózy.“

Bylo nezbytné dořešit i koupelnu, která v minulosti sloužila oběma domům. Po jejich definitivním oddělení u ní zbyl takový těžko využitelný „ocásek“. Stavebník ho nejdříve zazdil, později zeď zase proboural. Nakonec za posuvné dveře schoval pračku a sušičku. Je to malý prostor, ale svému účelu slouží.

Koupelna je rustikální jako ostatně zařízení v celém domě. To je na pomezí chalupářského stylu, všechno je tu nové, ale takové venkovské se stopami retra. Na stěnách se střídají hrubá a jemná struktura, dřevěný nábytek má výraznou kresbu nebo aspoň patinu, stropy jsou dřevěné, na podlahách jsou načervenalá prkna nebo nestejnoměrně vybarvená dlažba. Stěny verandy zdobí cihly. V celém domě je útulno a je tu znát pečlivá práce.

V roce 2007 si majitelé udělali radost a přistavěli zimní zahradu. Je to takový malý „zelený“ obýváček obrácený do zahrady, kde mají soukromí. Je přístupný z hlavního obytného prostoru a je vytápěný. Podlahu tvoří dřevěná drážková prkna stejná jako na venkovní terase. Vybavení představují křesílka a starý jídelní stůl ošetřený lněným olejem. „Zatím jsem s olejem moc nepracovala, ale zdá se mi, že je lepší než vosk, protože povrch jím ošetřený je hladší,“ míní Iveta.

Foto: Petr Živný

I na zahradě je krásně

Dům má rozlohu asi 80 me trů čtverečních, zahrada je tak akorát velká, aby se vedle sebe vměstnaly garáž, bazén, letní domek s posezením, studna, jezírko, a ještě zbylo místo na trávník a okrasné záhony. Od jednoho k druhému je to pár kroků, za plotem teče potok.

„Dnes je tady rovina, dříve se zahrada zvolna svažovala, břehy potoka byly porostlé vrbami,“ vzpomíná Iveta na pozemek, který se za dvacet let proměnil. „Než se zahrada zútulnila do současné podoby, trvalo to více než deset let,“ uvažuje. „Předloni se předělávala zeď a vzniklo jezírko. Je v horkém počasí příjemným osvěžením.“ Jak je jejich zvykem, tak ho stavěli sami. „Byl to můj nápad,“ hlásí Milan.

„Manžel se mě ptal, jestli chci zachovat kytky, nebo opěrnou zeď. Chtěla jsem kytky, ale dopadlo to přesně naopak,“ říká s úsměvem Iveta a sděluje, že v jezírku není filtrace, voda tu akorát cirkuluje, je poháněná čerpadlem. Vloni šlo o zkušební provoz, je možné, že se jezírko bude dál vyvíjet. Zatím paní domu představuje keřové patro: „V dolní části rostou zimolez, svída, pustoryl, sloupovitá sakura, šeřík a mezi jezírkem a plotem je bíle kvetoucí trojpuk.“ Nízké rostliny, které byly na břehu zasazeny teprve nedávno, prozatím nesměle vystrkují své lístky, ale v ostatních částech zahrady to bují ostošest.

Garáž pro dvě auta, pro dílnu a na motorky vybudoval majitel celou sám. Nad okny i vraty jsou mohutné klády jako překlad. Zdi jsou obloženy kamenem a podbití střechy je z palubek. V průběhu let si Milan natolik uvěřil, že začal podnikat ve stavebnictví a vede se mu dobře.

Foto: Petr Živný

Pár slov závěrem

„Je to malinký dům, máme soukromí, ale zároveň o sobě víme,“ hodnotí Iveta. „Ze začátku jsem si musela zvyknout, ale teď už bych z vesnice nešla. Je tady klid, když vstáváte, máte pocit, že tu jste sami, i když osada se za čas, co tu jsme, proměnila. Na okolních zahradách vyrostlo mnoho novostaveb.“

Milan přemýšlí: „Přestavba vlastně nikdy nekončí, ale člověk by z toho měl mít radost. A když si vše děláte sami, máte k domu jiný, lepší vztah, než když si pozvete firmu.“