Majka Wichnerová: Stačí mi jen hřebík a sádra

Když se procházíte po zahradě akademické sochařky Majky Wichnerové, připadáte si, jako byste byli součástí výtvarného díla. V břečťanu sedí drobná soška mladé dívky, o pár kroků dál stojí Golem a jsou tu i skulptury fenyklu. I tenhle s láskou opečovávaný kus zeleně je dokladem jejího celoživotního díla. Přestože značnou část svého života prožila v emigraci, ve vesnici nedaleko Rožďalovic se cítí doma.

Sedíme v domku po vašich prarodičích z předminulého století. Nastěhovala jste se sem po návratu z emigrace v Německu v roce 2000. Jak složité pro vás bylo opustit Československo?

Byla jsem zamilovaná do svého muže, takže rozhodnutí odejít složité nebylo. Brali jsme se v den mých osmnáctých narozenin, psal se rok 1963. Když jsem o necelý rok později na Střední umělecké škole Hollarově odmaturovala, řekl mi, že je už rok rozhodnutý odejít. Byl o dvacet pět let starší, špičkový vědec v oboru fyzika a chemie. Nemohl tady tenkrát najít uplatnění, nedostal se k přístrojům. Řekla jsem mu: „Kam chceš jít ty, půjdu já taky.“

 

Odejít natrvalo do zahraničí nebylo jednoduché, hrozilo vám za to vězení. Jakou cestu jste zvolili?

Rozdělili jsme se. Já šla přes Jugoslávii a sešli jsme v Izraeli, kde jsme pak dva roky žili. Chtěli jsme se dostat do Kalifornie. Manžel tam už měl domluvenou práci ve svém oboru, čekali jsme na víza. Ale nakonec jsme zakotvili v německém Jülichu, kde také našel uplatnění.

Majka Wichnerová studovala sochařství v emigraci v Kolíně nad Rýnem. foto: Andrea Skalická

 

Rychle po sobě se vám narodily dvě děti a následně jste v Kolíně nad Rýnem vystudovala sochařství, obor volná plastika v architektuře. Nebylo to složité, navíc v emigraci?

Jednoduché to nebylo, ale zvládli jsme to. Bylo mi dvacet osm let, když mě přijali ke studiu u profesora Karla Burgeffa, který byl vynikajícím medailérem. Později jsem si u něj udělala i mistrovský kurz. Na studia jsem si přivydělávala soukromými lekcemi výtvarné výchovy. Jülich je univerzitní město, krátkodobě sem přijížděli vědci i se svými rodinami, včetně dětí. Učila jsem je výtvarku v malém bytě, který jsme předělali na ateliér.

 

Studium jste dokončila v roce 1987. Povedlo se vám uplatnit se v oboru v Německu?

Studovala jsem pět let, pak jsem si ještě dělala mistrovskou nástavbu. Ale kariéru jsem nikdy dělat nechtěla, musela bych tomu obětovat všechno. Zkrátka jsem tvořila, a pokud měl někdo o mou práci zájem, pracovala jsem na zakázku. Netoužila jsem po tom být další Picasso.

Zahradu autorčina domu, kde žije i tvoří, zdobí spousta různých postav. foto: Andrea Skalická

 

Sochy, které zdobí vaši zahradu, vznikaly už v Německu. Jak vás napadlo udělat skulpturu fenyklu?

Jednoduše. Krájela jsem zeleninu do polévky a říkala jsem si, jakou má ten fenykl krásnou formu. Mám tu i spoustu lidských postav, hlavu Valdštejna, Golema a další sochy. Sem jsem se přestěhovala poté, co manžel zemřel. Stodolu jsem chtěla původně předělat na ateliér, ale nakonec na to nezbyly finance. Dnes pracuji v kuchyňce, sádru odlévám na kamenné kuchyňské lince. Na zemi mám dlažbu, takže když kápne na zem, ničemu to nevadí. Co žiju tady, věnuji se přestavbě domu a spíše maluji nebo kreslím.

 

Ale měla jste tu také výstavy…

Ano, v roce 2004 jsem v Jičíně připravila výstavu na téma Valdštejn – akvarely a sochy. O čtyři roky později jsem měla ještě retrospektivní výstavu svých prací tady v Rožďalovicích.

Nápad na vytvoření skulptury fenyklu autorka dostala, když krájela zeleninu do polévky. foto: Andrea Skalická

 

Proslavila jste se jako medailérka. Ostatně techniku rytí do sádry, kterou pracujete, jste převzala právě od svého učitele, věhlasného medailéra Karla Burgeffa…

S mincemi jsem začala už v Německu, kde jsem se zúčastnila několika soutěží, ale podmínky tam byly složitější než u nás. V Německu mají mince 16 cm v průměru, u nás je to 18,5 cm, což je lepší. Návrhy se ryjí do sádry, ještě pořád nad nimi dokážu sedět i dvanáct hodin v kuse. I když už je to pro mě spíše koníček, pracuji také proto, aby hlava zůstala jasná a ruce se zabavily, dokud mi slouží.

 

A co k tomu, abyste navrhla nějakou minci, potřebujete?

Stačí mi hřebík, kterým návrh do sádry vyryju. Mám k tomu z hřebíků udělaná taková speciální škrabátka. Sádru na dvě hodiny namočím, pak si ji ohraničím a připravím si novou sádru na lití. Naliju na to potaš, která oddělí dvě vrstvy, odleju to a naleju tam tekutou sádru. Za sedmdsát minut to můžu rozklepnout, rozdělí se to a já mám pozitiv.

Autorka tvoří hlavně pro radost, říká, že nikdy netoužila být další Picasso. foto: Andrea Skalická

 

Podstatné je ale nejdřív vytvořit nákres…

To ano, téma mě musí nějak oslovit. Naposledy jsem pro Českou národní banku dělala pamětní minci k 600. výročí první pražské defenestrace, která vzešla z veřejné soutěže. Nejprve si k tématu najdu materiál, proberu se jím, promyslím jej a vytvořím několik kresebných návrhů. Pracuji také pro Českou mincovnu. Pro ni jsem teď dva roky zpracovávala téma Strážce hor. Kromě nejznámějšího Krakonoše jsem navrhla ochránce Orlických hor Rampušáka, ochránce hor Jizerských Muhu, Praděda z Jeseníků, Radegasta z Beskyd a Marzebillu, ochránkyni Krušných hor. K ní se váže zajímavý příběh – v 11. století měla být provdána za bohatého rytíře, ale zamilovala se do chudého. Ten bohatý ho vyzval na souboj, a nakonec ho zabil. Marzebilla utekla, s sebou měla rukavici z brnění svého milého. Od té doby bloudí po Krušnohoří dodnes, dobrým lidem pomáhá, zlé trestá. Ztvárnila jsem ji právě s tou rukavicí a se srdcem, protože byla zamilovaná.

Velké skulptury z hlíny dnes již autorka netvoří, věnuje se medailérství a grafice. foto: Andrea Skalická

 

Aktuálně také spolupracujete na projektu bankovek pro zoologické zahrady. Kolik zvířat jste musela nakreslit?

Přesně ani nevím, ale byla to práce na celou zimu. Na jedné bankovce jsou jedno nebo dvě zvířata, ale já jsem musela ke každé bankovce připravit třeba pět návrhů. Jsou na nich lvi, zebry, kobra, surikaty, polární vlci, podle toho, nač se ta která zoologická zahrada zaměřuje. Je tam i portrét Charlese Darwina, toho jsem nakreslila už před čtyřmi lety. Ve spolupráci se slovenským designérem Matejem Gábrišem, který dal bankovkám konečnou podobu, včetně speciálních ochranných prvků, jsme se zúčastnili mezinárodní soutěže Czech Grand Design, a nakonec jsme vyhráli. Bankovky se tiskly speciální technikou a jsou ve třech barvách – fialové, žluté a zelené.

 

Jsou velmi vydařené. Pokud vím, vznikly i pro zoologické zahrady v sousedním Polsku.

Ano, suvenýr v podobě bankovek si můžou lidé odnést i ze zoologické v Opole a ve Vratislavi. Dělali jsme také návrhy pro Varšavu. Měli bychom v tom pokračovat i v dalších letech, další zoologické se ozývají.

V zahradě můžete potkat různé osobnosti z historie, například Albrechta z Valdštejna. foto: Andrea Skalická

Pamětní bankovky stojí na vašich kresbách, jde o úplně jinou techniku než u pamětních mincí. Kam tuto práci řadíte?

Já mám ráda změnu. Zatímco medaile dělám stále, na sochy už nemám čas. Ve své malé kuchyňce jsem dělala ještě Valdštejna, ale to jsem byla trochu mladší. Teď už hlínu nesháním, nemám ani pec. Ještě tu mám rozdělaný portrét dcery z roku 1983, je mramorový a ráda bych ho jednou dodělala. Víte, umění prověří až čas. Už teď jsem sice v nějakých knihách uvedená, ale jestli bude má tvorba známá i za sto let, se teprve uvidí. Umělců je hodně. Ne každý může být Picasso, a ne každý, o kom se dnes mluví, si pozornost zaslouží. Ostatně, i Rembrandt umřel v bídě… Dělám to pro své potěšení, mám radost, když mi pod rukama něco vyroste. Ze sta lidí se nemusím všem líbit, stačí, když jsou tři.

 

Mimochodem, jak jste kdysi přesvědčila své rodiče o tom, že chcete studovat výtvarné umění? Nebáli se, že se „kumštem“ neuživíte?

Tatínek byl lesní inženýr. Když se snažil vysvětlit mi rovnice, pořád jsem se pletla. Ve dvanácti letech jsem si řekla, že s matematikou končím. Nejvíc mě bavil výtvarný kroužek, to bylo moje. Také oba mí rodiče měli výtvarný talent. Tatínek mě nakonec nechal vyzkoušet u pana Kotrby, grafika, který pracoval pro Československý myslivecký svaz. V přijímačkách na Hollarovu školu jsem nakonec uspěla. A dál už to znáte.

V současné době pracuje Majka Wichnerová na vytváření pamětních bankovek pro zoologické zahrady u nás i v dalších evropských zemích. foto: Andrea Skalická

 

foto: Andrea Skalická


Biografie

Akademická sochařka Majka Wichnerová (nar. 1946) je absolventkou Hollarovy výtvarné školy v Praze. Krátce po maturitě, v roce 1965, emigrovala se svým manželem do Izraele. Později žili v německém Jülichu. V Kolíně na Rýnem vystudovala pod vedením prof. Karla Burgeffa sochařství. Dnes se věnuje především medailérství. Medaile vytváří pro Českou národní banku nebo Českou mincovnu. Její realistické sochy zdobí také rozsáhlou zahradu, která je jejím velkým koníčkem. Je také spoluautorkou bankovek pro zoologické zahrady, které vytiskla Státní tiskárna cenin. Koupí pamětních bankovek lidé zároveň přispějí na ochranu živočišných druhů. Část financí jde i přímo na zoologické zahrady, které mj. čelí zvyšujícím se nákladům na energie. Jako první si mohli tyto ceniny koupit návštěvníci zoologických zahrad v Liberci, Olomouci, Plzni nebo ve Dvoře Králové nad Labem.

Majka Wichnerová se stále věnuje výtvarné činnosti. Prý proto, aby měla jasnou hlavu a ruce se zabavily… foto: Andrea Skalická


 


Text a foto: Andrea Skalická

Další články

Náušnice z korálků

Náušnice z korálků

V dnešním dílu našeho seriálu o výtvarných technikách se seznámíte s tvorbou šperků z korálků metodou takzvaného ketlování. Zkuste si s námi vyrobit originální náušnice.

Celý článek

Tmavomodré mlsání

Tmavomodré mlsání

Pochutnáte si rádi na ovocných moučnících? Můžete si je dopřát k obědu, ke svačince nebo je nabídnout hostům ke kávě. Co takhle šťavnatý borůvkový koláč, lehké taštičky nebo nadýchané muffiny?

Celý článek

Působivé hortenzie

Působivé hortenzie

Jejich květy jsou v zahradě nepřehlédnutelné, navíc vypadají krásně ve váze i v nejrůznějších květinových dekoracích včetně věnců. A tak není divu, že hortenzie patří k nejoblíbenějším okrasným rostlinám. Jak je správně pěstovat a z jakých druhů vybírat?

Celý článek

Péče o chrup psů a koček

Péče o chrup psů a koček

Představa psa s kartáčkem na zuby je sice úsměvná, přesto šlo donedávna spolu s okusováním tvrdých předmětů o jediný způsob čištění zvířecího chrupu v domácím prostředí. Nyní s péčí o chrup účinně pomáhají přípravky podávané v krmivu.

Celý článek

Přečtěte si

Domek z chalupy po prababičce

Domek z chalupy po prababičce

www.chatar-chalupar.cz

Milan se rozhodl pro rekonstrukci chalupy po prababičce svépomocí. Ač její větší i menší opravy trvaly řadu let, nikdy svého rozhodnutí nelitoval. Vždy při něm stála jeho Iveta a zkušenosti z opravy domku se zúročily.

Drátěná paráda

Drátěná paráda

www.chatar-chalupar.cz

Právě prošla vašima rukama nepotřebná klec. Co s ní? Zavěste ji do zahrady nebo do ní naaranžujte kytky a dejte ji na parapet. Vyrábějí se čistě ozdobné klece, které nemají dvířka pro ptáčky, ale celý vrchní díl je odklápěcí. V nich můžete pěstovat rostliny v květináči nebo sem postavit svíčky; jejich zapalování půjde snadno.