Domácí kompostování
V zimě nabývá na aktuálnosti fakt, že zužitkovat bioodpad z domácnosti můžeme prostřednictvím žížal i v domě nebo bytě. Latinsky se červ řekne „vermis“, a tak se pro proces kompostování skrze žížaly vžil termín vermikompostování. V trávicím traktu žížal se během trávení přeměňuje rostlinný odpad na humus označovaný za nejúčinnější organické hnojivo. Vermikompostér s žížalami lze umístit na balkon, lépe ale na chodbu, do garáže nebo dílny, a při dodržování několika jednoduchých pravidel nebude zapáchat a v zimě odpadá i obava z případného hmyzu. Vermikompostér si můžeme buď sami vyrobit, nebo zakoupit ve specializovaných obchodech.
Kupovaný kompostér
Princip takového interiérového kompostéru spočívá ve vrstvení bioodpadu do boxů s otvory a jeho postupné přeměně na humus prostřednictvím žížal, které se jím živí. Po zaplnění jednoho boxu zpracovaným odpadem, tedy vermikompostem, se žížaly skrze otvory přesouvají do dalšího, horního boxu. Během celého procesu se přes všechny boxy navíc louhuje tekutina zachycovaná v nejspodnější části kompostéru. Kromě plastového vermikompostéru o několika patrech perforovaných boxů získáme při nákupu zpravidla i speciální krmivo pro žížaly, neutralizér pH, různé podložky a podestýlku. To vše za dva až tři tisíce korun.
V trávicím traktu žížal se rostlinný odpad přemění na účinné organické hnojivo
Domácí výroba kompostéru
Postavit si žížalí kompostér není těžké, stačí omrknout prodávané originály. Rozhodneme-li se tedy ušetřit a postavit si vlastní kompostér, budeme potřebovat tři ploché, spíše prostorné než hluboké, plastové boxy s víkem. Měly by mít stejné rozměry, aby se na sebe daly postavit, a poměr stran by měl činit 3:2:1. Uvedený počet boxů ani poměr stran není však pevně stanoven a slouží spíše pro orientaci. V praxi platí, že čím více boxů budeme mít, tím menší plochu bude kompostér zabírat, a současně budeme moci vermikompost častěji odebírat. Co se rozměrů boxů týká, rozhodující je hloubka, v níž se žížaly pohybují, a to je zhruba 20 centimetrů.
Do víka nejníže postaveného boxu vyvrtáme otvory, aby jimi mohla dovnitř prokapávat tekutina, která se profiltruje skrze odpad a kompost z boxu umístěného výše. Tato zachycená kapalina se po zředění vodou v poměru 1:10 používá jako tekuté hnojivo. I tento poměr je víceméně orientační. Závisí totiž na obsahu chemických látek, zejména dusíku, v tekutině, který se odvíjí například od toho, čím žížaly krmíme. Aby z boxu tekutina nepřetékala a pro její snadnější sběr můžeme ke dnu nádrže přimontovat vypouštěcí ventil.
Otvory vyvrtáme rovněž do víka a dna prostředního a horního boxu a také z jejich boku. Díry ve dnech a ve víku prostředního boxu slouží pro odtok a pohyb žížal, otvory na bocích k provzdušnění. Horní víko zabraňuje vysoušení, otvory v něm zajišťují přísun vzduchu. Vermikompostér může být i dřevěný. Dřevo lépe izoluje, napadá jej však brzy plíseň. Plastový se navíc lépe udržuje.
Život v kompostéru
Aby žížaly nepropadávaly do spodní nádoby kompostéru, ať už kupovaného nebo doma vyrobeného, položíme na dno prostředního boxu kartonovou podložku nebo netkanou textilii. Na ni uložíme podestýlku, jako například kokosové vlákno, natrhaný vlhký karton, vermikulit (minerální substrát pro inkubaci), půdu, rašelinu nebo slámu a nakonec žížaly. Necháme je zalézt do podestýlky a navrch přidáme první dávku bioodpadu.V příštích dnech bioodpad postupně přidáváme, spíše častěji a v menších dávkách. Jakmile se násada ustálí a žížaly se začnou množit, je možné jim dávat víc potravy. Pokračujeme v krmení, žížaly ve zpracovávání odpadu a produkci kompostu, to vše do zaplnění prostředního boxu. Poté na něj postavíme další box, a to tak, aby se jeho dno dotýkalo materiálu a žížaly mohly skrze otvory prolézat. A opět přidáváme odpad. Nemusíme čekat, než žížaly zlikvidují předchozí dávku, stačí, když vidíme, že pracují pod povrchem kompostu.
Jakmile se naplní i vrchní box, bude v něm už většina žížal a prostřední nádoba bude plná zpracovaného odpadu. Vyjmeme ji proto z kompostéru a kompost vysypeme. Horní nádoba se tak stane prostřední, vyprázdněnou nádobu postavíme na ni a začneme do ní přidávat odpad. Cyklus se takto stále opakuje, jen už nemusíme zakládat podestýlku, žížaly si ji vytvoří samy. Přemnožení žížal se nemusíme obávat, svůj počet vždy přizpůsobí dostupnému místu a množství potravy.
Co žížaly potřebují
Pro žížaly je příznivá teplota kolem 20 °C. V létě by proto měl kompostér stát ve stínu, aby nedocházelo k přehřívání jeho náplně a odparu vody. V zimě snesou menší plastové kompostéry teplotu jen do –5 °C. Je proto nutné je přenést do interiéru nebo zaizolovat, třeba bublinkovou fólií nebo dekou. To platí i pro kompostéry na balkoně.
Obsah kompostéru by měl být stále vlhký, ideálně ze 75 až 85 %. Jestliže vysychá, musíme jej zalít, ale pozor na přemokření. Pokud k němu dojde, vyřešíme ho přidáním pilin, nastříhaným kartonem nebo novinami.
Žížalám svědčí neutrální pH v rozmezí 6 až 8. Pro snížení případné kyselosti prostředí doporučují výrobci jednou za pár týdnů přidat do vermikompostéru neutralizér pH nebo rozdrcené vaječné skořápky.
Čím je krmit
Z domácnosti se jako krmivo uplatní například slupky z brambor, shnilá jablka, zbytky ovoce, zeleniny, rostlin, ale i použité čajové sáčky, kávová sedlina nebo namočené kousky kartonu. Jednou za pár týdnů přisypeme do kompostéru speciální krmivo pro žížaly připravené z toho, co mají rády, a které podporuje proces trávení.
Nevhodné jsou naopak mléčné výrobky, zbytky masa a tuku. Nepřidáváme ani posečenou trávu, protože se rychle zahřívá a uvolňuje čpavek, což žížaly ohrožuje. Množství doplňovaného odpadu závisí na počtu žížal. Čtyřčlenná rodina vyprodukuje přibližně 0,25 kg bioodpadu za den, což představuje potravu pro přibližně 0,5 kg žížal. Materiál rozkládáme rovnoměrně na povrch kompostu, vrstva by neměla překročit 5 až 10 cm. Zůstávají-li na něm nerozložené zbytky, další odpad nepřidáváme, jinak začne hnít a zapáchat. Krmit bychom měli pravidelně. Nastane-li výpadek v přísunu potravy, žížaly v dobře založeném kompostu přežijí i několik týdnů. Pak se začne jejich počet snižovat a mohou se začít i navzájem požírat.
Kam na žížaly
Ne všechny druhy žížal se hodí pro vermikompostování. Používá se hlavně žížala hnojní (Eisenia foetida), která se vyskytuje i v běžném kompostu. Zakoupit lze také žížaly E. andrei, kalifornský hybrid žížaly hnojní. Jejich výhodou je rychlé množení, intenzivní přeměna bioodpadu, delší životnost a nulová migrace.
Zatímco žížala hojní snáší teploty od 10 do 30 °C, kalifornská od 4 až do 42 °C. V kompostéru můžeme mít oba druhy, jsou příbuzné a mohou se i křížit. Navíc nám zajistí likvidaci odpadu i při teplotních výkyvech.
Jak využít vermikompost
Žížalí kompost je považován za jedno z nejkvalitnějších organo-minerálních hnojiv. Rostliny nejen vyživuje a udržuje v kondici, ale mikroorganismy v něm obsažené vylepšují i vlastnosti půdy. Vermikompost zapracovaný do půdy zadržuje vláhu u kořenů. Rovněž při přesazování nebo výsevu přídavek vermikompostu do půdy rostlinám prospívá a zaručí dobré ujmutí a optimální růst. Vermikompost lze využít i jako součást pěstebního substrátu pro pokojové rostliny.
