Janka Schmidtová: V podmalbě na sklo si libuji

Téměř zapomenuté řemeslo, kterým si přivydělávali naši předkové v horských vesničkách ve sklářských oblastech – to je podmalba na skle. Janka Schmidtová z Šedivin v Orlických horách maluje křehké obrázky s náboženskými i lidovými motivy po celý svůj život. Vyrostla na Slovensku a unikátní techniku se naučila od své maminky.

Kdy jste se k podmalbě na sklo dostala?

První obrázek jsem udělala v roce 1978, ale i předtím jsem si ráda kreslila. Jsem samouk, všechno jsem se naučila od maminky, která se této technice naučila v Polsku. Když jsem se provdala do Orlických hor, kde už více než čtyřicet let žiju, ukázalo se, že je to jedno z míst, kde toto lidové umění díky sklářským hutím, které tu byly, vznikalo.

Jak takový obrázek vzniká?

Nejprve si vyberu velikost obrázku, k největším patří rozměr A3, ale už jsem namalovala i větší – to je ale spíše výjimka. Větší formáty se hodí například na rodokmeny. Vybírat se dá i mezi formáty A4 a A5. A6 je už piplačka, takový obrázek maluji málokdy. Ideální je sklo silné 2 milimetry, na které se dobře maluje. Třímilimetrové je už moc těžké. Sklo je důležité pořádně umýt, ideálně jarem nebo octovou vodou, tedy odmastit, aby se barvy dobře chytaly. Předlohu, kterou si předkreslím na papír, pak vložím pod sklo, které dám do tzv. pracovního rámečku. Ty mi vyrábí manžel. Je to velmi důležité, protože bez rámečku se obrázek posunuje.

Jak postupujete dál?

Nejdřív použiji dámské perko, takové, co se dává do násadky. Namíchám si barvu, většinou ne úplně černou, spíše dohněda. A tím perkem pak „jdu“ po tom skle – a tímto způsobem například maluji postavu podle své předlohy. V první fázi používám temperové barvy, mám namíchaných asi 30 lahviček všech možných barev od bílé až po skoro černou. Tak vznikají první obrysy obrázku, například obličejů nebo oblečení – všechno, co budu později vybarvovat. Pak také detaily jako oči, záhyby na oblečení. Když to zaschne, nalakuju to průsvitným lakem. Poté už akrylovou barvou vyplňuji vzniklé prostory, například obrysy sukýnky a její vnitřek vymaluji stejně, jako děti vymalovávají omalovánku. Detaily mohu překrýt, protože na výsledný obrázek se pak díváme z druhé strany, kde vidíme vše od první vrstvy. Když mám vybarveno, opět přelakuji a poslední vrstvu – pozadí (hory, louky, oblohu…) můžu opět zatřít akrylovou barvou, nebo přestříkám autolakem v požadované barvě. A na závěr manžel obrázek zarámuje.

Foto: Vladimír Homolka a archiv Janky Schmidtové

Měnila se nějak technika, kterou pracujete dnes, od té, kterou vás naučila maminka?

To ani ne, ale ze začátku jsme s maminkou používaly jenom tempery, protože nic jiného nebylo. Vymyslely jsme si tehdy, že je budeme míchat s lepidlem, aby malba nepopraskala. Postupně jsme ale přešly na akrylové barvy, které dobře přilnou. Jednu dobu jsem také zkoušela malovat olejem na sklo. Ale to je zdlouhavé, protože to velmi dlouho schne. Akryl je dobrý, za chvíli je to suché.

Zůstaly jste s maminkou v tvůrčím kontaktu i poté, co jste odešla do Orlických hor?

Ano, jedna druhé jsme posílaly témata, která nás zaujala. A taky jsme si hodně telefonovaly a povídaly jsme si o tom, co která maluje. Maminka se hodně věnovala lidové tvorbě. Ráda třeba malovala texty písniček, protože je milovala. Já sama občas také maluji texty písní nebo básniček. Jen text musíte malovat zrcadlově obráceně. Něco jsme tvořily také společně – například betlém s mnoha postavičkami v lidových krojích. Maminka malovala lidové kroje slovenské a já zase české. Lidé také hodně chtěli náboženská témata, Pannu Marii, Svatou rodinu, andělíčky hrající na housle nebo basu. Já například moc ráda dělám i motivy z přírody. Mám třeba čtyři roční období – jaro představuje Morana nebo ptáček na stromě. Léto je dívka, která sedí na louce a vije věneček, podzim chlapec, který na vesnici orá pole a zima zase dítě na saních s kopci v pozadí. Namalovala jsem taky vlčnovskou Jízdu králů a mnoho dalších témat.

Dá se říci, jak dlouho trvá, než obrázek vytvoříte?

Třeba celý týden, pokud je to tedy velký obraz. Například na betlému je přes třicet lidí. Než to vyšperkuju, chvíli to trvá. Najednou to nejde, občas si potřebuji odpočinout. Ale já si v tom libuji. Najdu si nějaké téma, rozhodnu se pro něj a udělám ho – jen pro radost a své potěšení, nemaluji jen na objednávky. I když – v Rychnově nad Kněžnou je takový malý obchůdek, mají tam hodiny, šperky a také mé obrázky. Tam se občas něco prodá. Hodně ale dělám pro rodinu, bavím se tím.

Foto: Vladimír Homolka a archiv Janky Schmidtové

Na čem pracujete teď?

Na Přemyslovně Elišce Rejčce. Vymyslela jsem si, jak by asi mohla vypadat – i s pomocí různých podobizen na internetu jsem dohledávala, co by mohla mít oblečené, jak ji ztvárnit. Ještě nemám pozadí, ale jinak je to skoro hotové. Na ní jsem si doslova smlsla, protože jsem nevěděla, jak ji udělat. Mám tu i různé další náměty, třeba písničku Když jsem šel z Hradišťa, dále třeba chlapce s dívkou pod jabloní a nějaké malované písničky. Maluji také rodokmeny. Nedávno jsem upravila ten, který namalovala moje maminka spolu se sestrou a neteří. Od té doby se další lidé narodili, jiní umřeli – namalovala jsem kolem toho velkého původního rodokmenu třináct obrázků – nových větviček.

A je vaše tvorba někde k vidění?

V muzeu Sýpka v Rokytnici v Orlických horách mám stálou expozici podmaleb včetně pracovního postupu. O Vánocích jsem měla výstavu v muzeu v Rychnově nad Kněžnou. Bývá tam každoročně, měla jsem tam deset obrázků. Muzeu v Dobrušce jsem zase darovala betlém. U nás v Šedivinách jsem několikrát také vystavovala. Pro místní kostelík sv. Josefa jsem namalovala i Křížovou cestu, všech čtrnáct zastavení. Jeden obraz má rozměry 40 x 60 cm. Ty původní se totiž odlupovaly od podkladu. Manžel u nich opravil vyřezávané rámy. Několik obrazů mám také ve venkovním prostředí – Srdce Mariino, Ježíše, sv.Vendelína.

A nezničí se instalace pod širým nebem?

Ne, ale musí to být pod stříškou a s jedním sklem navíc. Také pomáhá důkladné přestříkání zadní (malované) strany obrázku autolakem. Ten vše zafixuje. Už se ale stalo, že se to rozpilo, protože do toho napršelo. Akrylové barvy jsou totiž vodou ředitelné, tak se ten obrázek umyl.

Foto: Vladimír Homolka a archiv Janky Schmidtové

Dělala jste i workshopy. Je o podmalbu na skle zájem?

Teď máme pauzu, ale nějaké lidi jsem to naučila. Ideální je, když se sejde tak 5 až 6 lidí. Vše vysvětlím, a pak se maluje. Než vznikne obrázek, trvá to třeba pět hodin. Mám hned několik předloh, aby si každý mohl vybrat, co ho nejvíc zaujme. Máme tu Šedivinský spolek a přes něj se občas někdo přihlásí, že by si to chtěl vyzkoušet. Naučila jsem to i vnoučata. Byla nadšená, že se jim to povedlo, výsledek si odnesly do školy jako dárek pro paní učitelku. Není to složité, učila jsem to i další děti v mateřské školce, kde jsem roky pracovala.

O podmalbě na sklo se píše jako o skoro zapomenutém řemesle. Jak je to ve skutečnosti?

Řekla bych, že ta tvorba žije. Znám deset až patnáct lidí, kteří to umí a dělají to pěkně, jsou například na Moravě nebo v jižních Čechách. V Českých Budějovicích bylo dokonce sympozium, na které mě pozvali.

Víte, kolik obrázků jste za celý život namalovala?

Předloni jsem si spočítala, že předloh mám asi tři sta, všechno ale namalované nemám.

Kde pracujete? Potřebujete svou vlastní dílnu?

To ne, ale mám v domě, kde s mužem žiju, takovou větší světničku. Ten dům je z roku 1935, manžel se v něm narodil. Mám možnost si tady vše rozházet, jak chci. A pak se pustím do práce.