Výzva pro pravé chalupáře
Když se seznámili, měli Petra a Jirka za sebou jedno manželství, a protože oba měli své děti, dohodli se, že spolu si žádné pořizovat nebudou. Co si však koupili hned na začátku vztahu, byla chalupa. „Pracovali jsme v Praze a bydleli v Plzni, proto jsme chtěli letní byt tak do třiceti kilometrů od domova,“ vysvětluje Petra. Oslovil ji však inzerát jedné realitky, která prodávala starobylou chalupu na Vacovsku. A z Vacova pocházela její maminka! Když byla Petra malá, jezdila tam na prázdniny k babičce a dědovi. Srdce ji táhlo sem, i když se vzdálenost z bydliště na chalupu protáhla na trojnásobek.
Text inzerátu, jejž podali bývalí majitelé, začínal slovy: Výzva pro pravé chalupáře. V lednu 2011 byla chalupa jejich.
„Na první cestu jsme s sebou vezli šampus, dvě skleničky a dvě peřiny. Ještě jsem volala bratrancovi Tomášovi, aby nám zatopil,“ vzpomíná Petra. Ve vyprávění pokračuje Jirka: „Když jsme přijeli, byla už tma, osm večer, Tomáš seděl na zápraží, v ruce pivo a za ním se z chalupy valil dým. Zatopil, ale komín se dlouho nepoužíval, proto tolik kouře. Dovnitř jsme museli lézt po čtyřech… Od metru výše byl jen kouř.“
Přednost dávali tradici
Tahle chalupa měla štěstí. Nejenom že se dostala do rukou Petry a Jirky, kteří dávají přednost autenticitě před modernou, ale také tím, že oslovili pana Jínu ze sušické firmy Holzberg, jež opravuje a staví roubenky za použití starých šumavských pracovních postupů. Pan Jína si chalupu obhlédl a řekl, že uvidí, až sundají prkenný obklad chalupy, a rozhodne se podle toho, co najdou. A odjel. Už za hodinu mu Jirka volal, že má prkna sundaná. Narazil na roubení z kuláčů, mech a spoustu myší.
A teď malá odbočka. Právě v Pošumaví se udržela archaická konstrukce domů až do 19. století. Domy se stavěly z oblých trámů. Pozůstatkem kdysi všeobecně rozšířeného přesahu nehraněných klád na roubených nárožích jsou přečnívající zhlaví závěrového trámu a dvou nebo tří trámů nad ním. Spáry mezi kuláči byly utěsňovány mechem a hliněnou mazaninou. Právě stavbu z kulatiny Jiří pod prkny našel. Pan Jína na rekonstrukci kývl, protože ji považoval za velkou výzvu.
Střecha stavení je samonosná, chalupa roubená. Stavbu bylo potřeba pomocí heverů nadzvednout a podepřít a dožilé trámy vyměnit. Na střeše byla na jedné straně šindelová krytina pobitá eternitem, na druhé straně jen eternit. „Volba krytiny byla víceméně jasná. Od dřevěného šindele jsme ustoupili kvůli ceně a následné údržbě. Vybrali jsme tedy umělý Drdlíkův šindel. Patří k nejlehčím krytinám, což kvůli statice roubenky bylo důležité,“ říká Jirka. Petra doplňuje historku: „Když přijeli pokrývači, bylo minus dvacet stupňů. Aby se šindele při pokládce nelámaly, museli jsme je nejdříve navozit na kolečku do světnice a pořádně jim zatopit, aby rozmrzly. Dodnes se směju tomu, že jsme topili všem našim drdlíkům!“
V sednici je vidět na spárách mezi trámy a na podlaze, že ještě není všechno hotovo
V lavoru a v potoce
Chalupáři stavení rekonstruovali postupně, jak měli čas. Některé práce, hlavně ty bourací, zvládli sami s párem přátel. Každý rok měli vyhrazen první týden v červenci, to pak sundávali střechu nebo pokládali drenáže. Ale na chalupě pracovali pořád. Odborné práce zastala firma Holzberg. Když si vezmete, že v chalupě nebyl záchod, koupelna ani voda, nedivíte se, že se jejich dětem na venkov nechtělo.
Jirka se směje, že hygienu měli zmáknutou: „Malé mytí se odehrávalo ve světnici v lavoru. Umýt se na konci dne jsme se chodili v noci do tůně na potoce pod vsí. Anebo jsme věděli, že v blízkém kempu jsou sprchy na žetony. Také jsme se myli dešťovou vodou z okapových žlabů, když pršelo. Rádi cestujeme a tohle jsme se naučili ve Vietnamu.“
Ani není poznat, že lavici, stůl a židle chalupáři dokoupili
Teplo v chalupě je důležité
„Na začátku chalupaření jsem jel jako předvoj v pátek zatopit, aby se dosáhlo alespoň pěti stupňů, a v sobotu přijížděla Petra se synem Filipem,“ konstatuje Jirka. „I když byla v každé místnosti kamna na dřevo, tento způsob nám nevyhovoval.“
Na kachlová kamna ve světnici pozvali kamnáře z Aše. Přijeli tři hoši, kamna rozebrali, kachle vyčistili, kovové díly nahradili novými. Strávili tu týden. „Později jsme si nechali dovézt troje kachlová elektrická akumulační kamna od mnichovohradišťské firmy Retap. Dvoje jsou bílá a jedna modrá. Udělají, cokoliv jim řeknete!“ rozplývá se chalupář. „Vyhřeje se s nimi i dlažba.“
Postel patří k vybavení, s nímž Petra s Jirkou chalupu koupili
Dispozice interiéru chalupy zůstala víceméně stejná. Napravo od vchodových dveří je světnice se stropními trámy z 18. století. Z ní se vstupuje do ložnice a odtud do nové koupelny a sauny. Proti vstupu do chalupy je černá kuchyně, z níž se vchází do klenutého sklepa. A za černou kuchyní vlevo jsou ještě dveře do jedné ložnice. Když Petra s Jirkou chalupu kupovali, byla to tmavá, vlhká, plesnivá místnost plná pavouků. Teď ji využívají děti na spaní anebo tu Jirka poslouchá hudbu.
Také podkroví je připraveno k obývání, ale zatím není zařízeno. Na podlaze jsou OSB desky, obklad stěn jsou oblá prkna, tzv. oblany, které si chalupáři nechali dovézt.
Kamna bylo nutné celá rozebrat, kachle vyčistit a nahradit kování
První léto, a hned pohroma!
Když nastalo první léto po všech stavebních pracích a chalupáři měli pocit, že si konečně mohou vydechnout, objevili v podlaze světnice dřevomorku. „Její spóry někdy ve dřevě jsou, jde o to, aby se nezaktivizovaly. A nám se to stalo takovou hloupou náhodou,“ vypravuje Petra. „Starali jsme se o psa a jeho misku jsme dávali na polystyrenovou desku, aby podlaha zůstala čistá. Na zimu jsme polystyren strčili pod skříň. Za tři měsíce se pod ním objevila dřevomorka, protože tam bylo vlhko. Hned jsme volali pana Jínu. Radil, abychom vybrali podlahu do jednoho metru, jen tak se zbavíme všech rakovinotvorných a halucinogenních spór. Bylo mi do breku.“
Pokračuje Jirka: „Bylo potřeba vytrhat stávající prkna, vybrat zeminu do hloubky, navézt velké kameny, pak šotolinu, a aby podlaha dýchala, pak položit po obvodu husí krky. Kolem kamen přišla keramická podlaha z Nebužel, kterou jsme pokládali jen do písku, a prkna do zbytku světnice. Zatím podlaha není hotova, protože pan Jína se rozhodl dva roky počkat, až pak prkna obrátí a srazí k sobě.“
Z bývalého vejminku pro svobodné pány je ložnice majitelů
O stodole
Tahle chalupa má svou historii. Býval to vlastně čeledník a patřil k panskému domu. Ten stával na dnešní sousední parcele, ale je již po něm veta. Možná by se našly zbytky sklepů. Když se podíváte na obrázky na úvodní nebo této dvoustránce, tak vpravo vedle štítu je ještě jeden vchod. Ten vedl do vejminku pro svobodné pány (v současnosti je z něj ložnice majitelů). Je úzký, stavěný z kamene a podlaha kopíruje svažitý terén, takže je v něm stupínek, stejně jako v zadní místnosti. Na roubený čeledník navazovalo kolmo kamenné křídlo s chlívkem pro kozu a stodolou. Ta tu donedávna v původní podobě ještě stála.
„Přátelům a kamarádům se tady líbilo, proto jsme si řekli, že jednu místnost přistavíme,“ začíná vyprávět o další stavební anabázi Petra. Opět volali pana Jínu. „Jen jednu místnost? Stejně vám stodola padá na hlavu, tak to postavíme místo ní,“ rozhodl za ně. Návrh přišel v pravý čas, protože, jak se později ukázalo, krov by už moc dlouho nevydržel a střecha stodoly by spadla.
Úzká nudle vejminku končí koupelnou a saunou
Stejně jako v chalupě ani tady neměla přestavba hladký průběh. Kamenná stěna, která hraničí se sousedem, byla vypouklá. Když do ní kopli, aby ji srovnali, vyvalila se spolu s kamenem i hlína ze sousedovy zahrady. Soused jim ale zakázal vstup na svůj pozemek. Nakonec se jim podařilo zeď zpevnit a dnes dělá v interiéru stodoly parádu.
V novém stavení je zajímavá izolace. Kromě 18 cm vaty, která zatepluje střechu, chalupáři použili foukanou izolaci. Pozvali řemeslníky z Izopolu Polná, kteří ji nafoukali do různých dutin. „Odvedli čistou práci a byli za tři hodiny hotoví,“ sděluje Jirka a upozorňuje na další vychytávky. „Petřin strýc dostal nařízeno vykácet les kvůli kůrovci. Dřevo napadené kůrovcem je zabarvené, namodralé, místy je to vidět. Bělili jsme ho technickým kysličníkem, současně s použitím kysličníku vystoupla ještě více struktura dřeva.“ A protože dřeva bylo dost, používali ho hojně. Nijak jím nešetřili.
Byt má v přízemí chodbičku, koupelnu, saunu a obytnou místnost s jídelním a kuchyňským koutem. V podkroví jsou dvě ložnice. Vytápění je řešeno jinak než ve staré chalupě. Za jedněmi dvířky v patře se skrývá teplovodní elektrický kotel s bojlerem. Dole je podlahové topení, nahoře radiátory. Tento nový byt vybudovaný ve stodole a určený pro kamarády se chalupáři rozhodli pronajímat.
V místnosti vlevo od vstupních dveří je stupínek kopírující venkovní terén
Cestou z chalupy
„V životě bych neřekla, že mě bude bavit chalupaření,“ zamýšlí se Petra. „Když jsem byla malá, nenáviděla jsem zemědělské práce – hrabat se v hlíně, krouhat zelí, vybírat brambory, sušit seno… A teď? S nadšením se rejpu v zahrádce a renovuji nábytek, mám spoustu nápadů, a přitom odpočívám od náročného povolání.“
Je trochu syrovo a padá listí. Pozemek lemují kamenné zídky, tu a tam vystrkují hlavičky modrofialové astřičky. Šlapeme do sucha, ač je terén svažitý a cesta vede trávou.
Jirka vysvětluje: „Kolem celé chalupy je odvedena voda, která končí v biočističce. Ta ani není vidět.“ Na závěr přidává svoje zkušenosti: „Je tady ticho, až bolí uši! V létě se tu vypíná veřejné osvětlení. A u nás v ložnici je tma, a ještě k tomu spíme pod péřovou duchnou. Někdy vydržíme spát až do půl desáté!“ a vesele jukne na Petru.
Schodiště ve stodole je z kavkazského dubu
Petra a Jiří
