Vlaštovičník nejen na bradavice
Vlaštovičník větší (Chelidonium majus) se na zahradě příliš nepěstuje, jde totiž o běžnou bylinu, kterou najdete téměř všude. Ovšem sbírejte ji pouze tam, kde je čisté prostředí. Vyhovují jí vlhčí lokality s humózní půdou, často ji objevíte i na stinných a polostinných místech. Každý správný bylinkář ale ví, že obsah léčivých látek je znatelně vyšší u rostlin, které rostou na slunci.
Jak vznikl název
Pojmenování vlaštovičník je patrně odvozeno od latinského názvu, který se velmi podobá řeckému označení vlaštovky. Navíc doba květu této rostliny probíhá v podobném termínu, kdy se vlaštovky z afrických zimovišť vracejí do Evropy. Vlaštovičník patří do čeledi mákovitých (Papaveraceae) stejně jako mák, zemědým či dymnivka, z okrasných rostlin se sem řadí srdcovka, mákovník či sluncovka kalifornská. Poznáte ho podle čtyřdílných jednoduchých žlutých květů s vystouplým středem. Jsou pro něj typické i laločnaté, hluboce vykrajované listy pokryté řídkými chloupky. Když vlaštovičník utrhnete nebo zlomíte jeho stonek, vyteče hustá oranžová šťáva. Odborně se jí říká latex a najdete ji v mléčnicích ve stonku.
Jen po poradě s lékařem
Vlaštovičník by se měl sbírat v období plného květu čili od května do června. Suší se volně rozložený nebo zavěšený při teplotách od třiceti do šedesáti stupňů. Pozor, snadno se při tom zapaří. Léčivý je i kořen této rostliny, který se vykopává buď na podzim, anebo začátkem jara a pak se suší v teplotě mírně pod šedesáti stupni. Poté ho přechovávejte v uzavřené nádobě. Bylina se řadí mezi fytoncidy, což znamená, že zastavuje růst mikroorganismů. Někdy se jim lidově říká rostlinná antibiotika. Pozor však na užívání vlaštovičníku ve velkém množství, obsahuje také látky toxické, především chelidonin a homochelidonin, které utlumují centrální nervový systém, uvolňují křeče hladkého svalstva a působí mírně anesteticky. Další látka – sanguinarin – působí zpočátku slabě narkoticky, později vyvolává křeče, dráždí střevní peristaltiku, zvyšuje sekreci slin, zevně vyvolává po přechodném pálení znecitlivění kůže. Pozor také na berberin, který nejdříve způsobuje problémy s dechem, později ochrnutí až smrt. Z toho vyplývá, že užívání vlaštovičníku by mělo vždy probíhat pod dohledem lékaře, nejde o bezproblémovou bylinku, jako je třeba máta nebo heřmánek.
S čím pomáhá?
Vlaštovičník se odedávna používá na odstraňování bradavic, kdy se několikrát denně potírá postižené místo čerstvou šťávou, a to po dobu asi šesti týdnů. Je to jednoduché, ale i zde buďte opatrní. Musí jít opravdu o bradavici, nikoli například o mateřské znaménko, pak se stává tato léčba nebezpečnou. Rostlina má silný cytostatický účinek, bránící nárůstu buněk, který ovšem může působit na kožní tkáň nebezpečně. Vždy se tedy nejprve poraďte s lékařem. Vlaštovičník se kdysi používal i k léčení svrabu, což byla velmi nebezpečná choroba. Dlouhou dobu pomáhal na jaterní a žlučníková onemocnění, léčil kameny, upravoval trávení, kromě toho také snižoval krevní tlak i posiloval srdce. Dnes se od toho ustupuje, hlavně kvůli obsahu toxických látek a potřebě tuto bylinu velmi pečlivě dávkovat a ředit. Polykat nasušené květy nebo si vařit čaj není vhodné, raději se spolehněte na farmaceuticky připravené hotové směsi.
Léčivé přípravky z vlaštovičníku
Tinktura pro vnější používání
1 díl jemně nasekané nati naložte do 5 dílů čtyřicetiprocentního alkoholu. Nechte asi tři týdny louhovat, pravidelně obsah protřepávejte a poté přes plátno slijte do malé lahvičky z tmavého skla.
Odvar do koupele
1 lžíci sušené nebo čerstvé nati přelijte 250 ml vroucí vody a nechte 10 minut louhovat. Poté přeceďte a slijte. Odvar nalijte do vlažné vody a používejte na koupel nohou postižených mykózou nebo na špatně se hojící či hnisavé rány či bércové vředy.
