Tkadlena Petra Pilná: Kolem stavů tančím

První velký tkalcovský stav si koupila před patnácti lety. Dnes už jich má nespočet. Rodačka ze Vsetína, jejíž děda byl stolař, odmala věděla, že ji láká poctivé řemeslo. Když si ze slovenské Oravy přivezli tkané koberce z vlastního obnošeného oblečení, měla jasno. Chtěla doma slyšet klapat tkalcovský stav a skládat barvy a materiály podle svého.

Kolik máte stavů dnes a čím se odlišují?

Já se to skoro bojím říct. Je to dlouhý výčet – mám velký stav značky Pařík na plátno, dále je to velká slovenská krosna na šířku 80 cm (název pro tkalcovský stav na Slovensku – pozn. aut.), velký stav na šířku 73 cm, velký stav na šířku 90 cm, maličký stav na zkoušení tkaní, stav na šířku 53 cm z Peru, cestovní stav na předvádění s šířkou 43 cm, tři stolní stavy na kurzy, stávek s pevným listem, starý stávek od pana Zbranka, který vyráběl kolovraty, malá krosna na šířku 55 cm, stav na šířku 63 cm z Uherského Hradiště a stav z roku 1973 ještě s dřevěným paprskem – ten nyní stojí nohama v lázni proti červotoči, snažíme se ho zachránit. Z těchto všech čekají dva na renovaci, ale jinak jsou funkční a vlastně nevím, ke kterému dřív. Všechny jsou krásné, mají v sobě příběh a dlouhou cestu, než se dostaly k nám.

Jak těžké bylo naučit se techniku tkaní?

Tkaní samo o sobě je velmi příjemná a skoro bych řekla meditační činnost. Pokud zrovna netkám koberec, který má mít přesné pruhy a barevné řady podle daných rozměrů, u čehož musím být ve střehu, počítat a stále průběžně měřit, můžu si při práci třídit myšlenky. Zároveň ale vnitřně cítím, že je důležité lidem ukázat, že to není jen takové přehazování osnovy sem a tam. Na kurzech, které pořádám, začínáme pěkně od začátku, stříháním látky na proužky. Samotné tkaní je pak už opravdu jako dovolená. Nejhorší na čas a dřinu jsou přípravy. Překvapuje mě, jak těžké je pro někoho třeba rovně stříhat. Ale abych nebyla moc přísná, všechny naše kurzistky byly vždy pracovité a odnesly si domů svůj první kobereček. Je milé se s nimi loučit a vidět, že nelitují peněz ani času. Kdyby nás nesvazovaly tuny předpisů a vyhlášek, už dávno bych měla svou víkendovou školu tkaní.

Technologii tkaní koberců se rády učí i děti

Co na této technice oceňujete nejvíce?

Že to rychle přibývá. Někdo někde napsal, že zakázková výroba zabíjí tvořivost a realizaci vlastních nápadů. Je to pravda. Já mám nejraději, když si zákazník objedná koberec a domluvíme se na barevnosti třeba takto: koberec barev lesního ovoce nebo jahody se šlehačkou, modrotiskový, podzimní alej a tak podobně. To se pak můžu ve skladu hrabat v těch mých haldách a hledat ta správná klubka.

Pod rukama tkadleny vznikají výrobky všech možných barev

Kde berete na koberce materiál?

Domácí zdroje jsou vyčerpány, občas něco přinesou kamarádky nebo se někdo ozve, že likviduje obsah skříní po babičce. Tam se najdou opravdové poklady. Ale naším výhradním dodavatelem jsou textilky a prodejci second handů. To je další výhoda tkaní – že se chovám ekologicky, protože zpracovávám „pre-consumer“, což jsou zůstatky z výroby, na kterých jsou testovány barevné odstíny nebo vzory a odstřižky. No a tradičně se v našich skladech najde i „post-consumer“, tedy spotřebitelský textil, který by jinak skončil v kontejneru. Čas od času můžete na naší zahradě vidět řady sušícího se prádla – vlající povlečení, prostěradla, závěsy, ubrusy, oranžové, žluté, zelené, strakaté. Tato doba je pro mě rájem, miluji pohled na zahradu plnou voňavého prádla, protože už vidím ty kilometry koberců, co z něj utkám. Sousedi už si zvykli hlásit dopředu, že budou grilovat, protože já když peru, tak prostě peru! Naposledy to bylo sto padesát sedm osmikilogramových dávek.

Ke tkaní na větších stavech je potřeba dostatek místa

S jakým materiálem pracujete nejraději?

S materiálem, který se netrhá a nemusí se často nadstavovat. V naší dílně preferujeme práci s bavlnou, lnem a v menším objemu tkáme i z viskózy, což je úžasně jemný materiál, skoro jako peříčka. Nepelichá a nepráší, dobře se pere a udržuje, je pevný a v podstatě nezničitelný. Vlnu u nás nenajdete, dobře si pamatuji, jak jsme otevřeli skříň a vyletělo mračno molů z krásného vlněného kostýmku. I kvůli tomu máme všude možně polštářky nasušené levandule, která jim nevoní.

U stavu tráví tkadlena každou volnou chvilku

U stavu se často stojí. Není to někdy na překážku?

U některého stavu stojím, ale zároveň povoluji osnovu, natahuji útek na jehlu, udělám tři kroky sem, pět kroků tam. Šlápnu na pedál, povolím, šlápnu na druhý, povolím. Je to spíše takový taneček. U dalšího stavu sedím a taky šlapu nohama. Otravuje mě jen to, že mám málo místa. Všude. Mě samotné je kus, manipulační prostor kolem tkaní je taky dost velký a já prostě potřebuji volnost. V dílně i v životě.

Kdy nejčastěji tkáte?

Tkám v každém volném čase, protože když netkám, jsem neklidná. To pak musím alespoň stříhat, uzlíčkovat, fotit, balit, odesílat nebo papírovat. A především toto všechno dělám po práci, která mě baví a živí. Jsem vychovatelka ve školní družině.

Petra Pilná preferuje práci s přírodními materiály, jako je bavlna, len či viskóza

Tkáte někdy i s dětmi? Mají o to zájem?

V naší venkovské družině máme kolíkové stávky, začali jsme se třemi. Když se základy práce naučily nejstarší holky, přidali jsme další tři stávky, takže teď mi tká najednou šest dětí. Mají sepsaný pořadník a velmi trpělivě čekají, až na ně přijde řada. Je to opravdu podívaná, když tkáme, povídáme si, ostatní čekající se sesednou kolem, chystají proužky nebo stříhají další. Vzájemně si pomáhají a radí. Vloni jsme jich v předjarním období, kdy se nedalo chodit ven, utkali celkem 110 kusů, což bylo přes 60 metrů tkaniny. Letos nám naše rekordy přerušilo uzavření škol.

Můžete si objednat i koberec utkaný na zakázku, podle vašich požadavků

O tkaní koberců také přednášíte. Jaká je jeho historie?

O dějinách tkaní by se dalo vyprávět opravdu dlouho. Že se tkalo plátno a sukno skoro v každé chalupě a značná část takto zpracované lněné úrody nebo ovčí vlny se musela odevzdávat, je asi všeobecně známé. Pak výrobu tkanin převzaly továrny – století páry a vynálezy tkalcovských stavů na parní a elektrický pohon znamenaly konec podomácké výroby. Zbyly tkalcovské stavy. Na nich tkalci zpracovávali tkaniny pro svou potřebu. Z tkanin a oděvů, které byly vyřazeny z běžného užívání, se staly koberečky. Také je zajímavé, že tkalci byli převážně muži, zatímco ženy připravovaly přízi od praní ovčí vlny nebo sklizně lnu až po předení na kolovratu.

Při tkaní koberců práce rychle přibývá

I vy jste si len zkusili zasadit. S jakým úspěchem?

To byl takový pokus, jestli bychom uměli pěstovat přadný len v horských podmínkách na vypůjčeném kousku pole. Dokázali jsme to, ale bohužel nemáme kde pokračovat – to až budeme mít náš statek. Jednou. Ale lámačku na len i kolovrat už mám! A někde v poštovním autě právě jede česačka. Nápad vznikl v době, kdy jsme se chtěli sami přesvědčit o tom, jak těžká práce byla dostat se od semínka k utkané látce. Když už o tom lidem vyprávím, nejlepší je sdělovat vlastní zkušenost.

O vaši práci je velký zájem. Řekla jste někdy „ne“?

Mít hodně objednávek znamená permanentní stres, abych všechno stihla. Chodím do práce, takže si musím svůj volný čas organizovat tak, abych byla v klidu. Zakázky neodmítám, jen pokud chce někdo utkat koberce z vyřazeného oblečení, to opravdu nedělám. Je to časově náročnější než zpracovávat větší kusy textilu. Naštěstí mí zákaznici si rádi počkají, i když je někdy dodací doba víc než 5 až 6 týdnů. Vzpomínám si jen na jedno „ne“, byla to odpověď na požadavek utkat kulatý koberec. To na tkalcovském stavu opravdu neumím.

Kontakt