Stodola, v níž platí zákon harmonie

Mnozí z nás se nad fotografiemi citlivě zrekonstruovaných historických staveb zasní, jak by bylo krásné v nich žít. Lidé činu jako Daniela Janssen svou snovou představu promění v realitu.

Stodola, jíž Daniela vdechla nový život, byla jen přívěskem bývalé fořtovny, kterou měla s manželem v hledáčku. Zatímco fořtovna postavená v roce 1910 za knížete Jana II. z Lichtenštejna na šternberském panství se po rekonstrukci stala domovem rodiny, stodolu přebudovali na originální penzion s jedním velkým apartmánem. Daniela k tomu potřebovala „jen“ fantazii, nezměrné nadšení a píli a možná ještě větší vůli vytrvat, nevzdat svůj sen.

 

Vyslyšená prosba

Daniela si přála bydlet obklopena přírodou a přesně to sliboval osudový inzerát. „Objekt byl opravdu ve velmi špatném stavu, manžel se omlouval, že mě do takové hrůzy tahal. Jenže já tam stála naprosto ohromená a nasávala tu nádhernou atmosféru. Dýchlo na mě cosi uklidňujícího, nebyla to prostě jen budova, byl to zhmotněný cit,“ začíná své vyprávění Daniela a potvrzuje tím rčení, že „každé zboží má svého kupce“.

Pro někoho to byla barabizna na zbourání, pro současnou majitelku snové prostředí, kdy ve zdánlivě opuštěné stáji schoulené v náručí lesa ržálo mezi rozpadajícími se zdmi a záclonami z obřích pavučin osmero koní. Ta barabizna žádala o pozornost. Přesvědčovala, že se jako v pohádce, byť ne mávnutím kouzelným proutkem, promění v oslnivou krásku, po jejíž milé společnosti každý zatouží. „Hlava je mocný a také šálivý nástroj. V představách jsem přeskočila celý proces realizace a viděla už vše hotové do detailu včetně talířků na stole a koláče,“ vzpomíná s úsměvem na první momenty ve stodole.

Po tom, co ji dali do pořádku, majitelé věří, že tu stodola bude důstojně stát minimálně dalších sto let. foto Jaroslav Hejzlar

 

Nová šance

Daniela je pozitivně naladěný snílek, ale když je třeba, stojí nohama pevně na zemi, a tak při zdánlivě nerentabilní proměně stodoly měla její vize dobře vyváženou vznešenou i praktickou stránku. Viděla starý dům s příběhem, nezničený novodobými úpravami, jehož duši bude moci vyzvednout z popela. A to také udělala. Získala relaxační místo, které se stalo součástí jejího mikrokosmu, o nějž se rozhodla dělit se všemi, kteří cítí, že se potřebují zastavit a připomenout si, o čem všem krásném život je.

Pivní stoly z mateřské školky mají multifunkční využití. foto Jaroslav Hejzlar

 

Firmu nahradili vlastníma rukama

Oba objekty koupili manželé v roce 2010 obálkovou metodou od Lesů České republiky. „Stodola se zrodila v roce 2017 po rok a půl dlouhém procesu rekonstrukce. Realizovali jsme ji svépomocí, neboť zážitky s profesionální stavební firmou, která dva roky opravovala hlavní dům, byly velkým úvodem do světa, o jehož skutečné existenci jsem neměla ani tušení. Říká se mu peklo,“ vypráví s nadsázkou Daniela.

Ani přestavba stodoly nebyla „procházka růžovou zahradou“. Budova měla narušené krovy, propadlou střechu, podlahu z udusané hlíny a na stěnách památky po zvířecích obyvatelích. Manželé nejprve zbourali nepůvodní přístěnek, a když se pustili do samotné stodoly, zůstaly z ní v podstatě jen obvodové zdi.

Ptačí budky vyrobili Danielini rodiče. foto Jaroslav Hejzlar

 

Žádné novoty

Při následných stavebních pracích postupovali podle historických fotografií, aby stodola neztratila autenticitu, a přitom mohla perfektně sloužit novému účelu. Nejsou zde použity žádné novodobé technologie, moderní materiály nastoupily pouze v situacích, kdy využití původních už nebylo možné a výroba replik by byla extrémně nákladná. To byl i případ střechy, na níž zvolili soudobou pálenou tašku.
Kamenné zdi pouze očistili a penetrovali. Jsou velmi silné, v létě drží dlouho chlad, v mrazivém období roku zase teplo, přestože trvá déle, než ho do sebe naakumulují a začnou vydávat zpět. K izolaci stěn přistoupili pouze v nově zbudovaném podkroví, v němž se nacházejí ložnice.

Betonovou dlažbu v jídelní části, která zdařile imituje antik cihlu s její charakteristickou omšelostí, si nechala Daniela vyrobit na zakázku podle vlastního návrhu.

Bydlí tu Daniela Janssen s manželem, dvěma dětmi, psem, kočkami a plchem Cecilem. foto Jaroslav Hejzlar

 

Budiž světlo

Při stavbě nového krovu majitelé zvětšili původní vikýře a osadili je okny, která přinášejí světlo do podkrovních místností. Nově zbudovaná konstrukce se prý zalíbila i legendárnímu samozvanému nájemníkovi, plchu Cecilovi, který tu klientům pobyty často rád a zajímavě zpestřuje.

Otvory po vratech osadil Danielin tatínek, profesí stolař, francouzskými okny v dubových rámech. Suplují vchodové dveře a zprostředkovávají přímý kontakt s přírodou. Repasovaná modřínová vrata nahrazují venkovní okenice a v letních vedrech jsou prý k nezaplacení.

Daniela si prosadila zachování ventilačních otvorů ve stěnách a dobře udělala, nyní pomáhají k perfektnímu odvětrávání interiéru. Stačí otevřít všechna nově instalovaná úzká okénka. Žádná digestoř nemá takový tah! Stodola se za to odměnila úžasnou podívanou. Z venkovní strany si teď za okny každý rok staví hnízda ptáci a hosté přes sklo sledují, jak se líhnou mláďata a rodiče je krmí.

Citlivá rekonstrukce znásobila úžasnou atmosféru historické stavby. foto Jaroslav Hejzlar

 

Dva pilíře inspirace

Na dotaz, zda se manželé nechali při volbě budoucího vzhledu stodoly i stylu vybavení něčím inspirovat, odpovídá Daniela jednoznačně: „Ano, harmonií, tu hledám v životě ve všem, a také humorem.“

A kde se naučili všechny práce spojené s rekonstrukcí? „Máme zkušenosti z běžného života a jsme oba šikovní! Navíc jsem vyrostla v hoblinách v rodinné stolařské dílně. Člověk tak ledacos odkouká,“ vysvětluje a přidává tip na další zdroj: „Na internetu je dnes vše, takže jsme párkrát koukli na videa a žádná super věda to pak nebyla.“

Jen na připojení radiátorů a propojení celé soustavy se stávajícím plynovým kotlem si najali opravdu rozumnou odbornou firmu. „Je nutné ještě říct, že rekonstrukce by nikdy nebyla možná bez velké pomoci mých rodičů,“ upozorňuje s vděčností v hlase.

Výrobu kachlů zadávala Daniela podle kytičky pomněnek. foto Jaroslav Hejzlar

 

S láskou jde všechno

Daniela otevřeně přiznává, že byly momenty, kdy přestávala věřit, že dům dá někdo dohromady: „Důležité ale bylo, že jsem stodolu nikdy nepřestávala mít ráda. S tímto pocitem se dají zvládnout neuvěřitelné věci.“ A hned dává příklad: „Stodola je postavena převážně z kamene z nedalekého lomu v kombinaci s cihlou. Nechtěla jsem zasáhnout do klimatu stodoly, ale potřebovala jsem zabránit drolení a vypadávání malty ze spár a zároveň kámen neuzavřít, aby mohl dýchat, nekondenzovala se na něm vlhkost a nezačaly růst plísně. Několik týdnů jsem stála na štaflích a štětečkem pečlivě natírala jen spáry. Po několika dnech jsem slovo ‚spára‘ zařadila mezi sprostá slova!“ S optimismem sobě vlastním však dodává: „Když milujete, není co řešit.“

Uplatnění našly i schody ze staré půdy. foto Jaroslav Hejzlar

 

Hodiny, na nichž se zastavil čas

Při zabydlování stodoly se Daniela dostala do zajímavé situace, kdy jako interiérová návrhářka realizovala zakázku sama sobě. Nutno říct, že k oboustranné spokojenosti. „Miluji neobvyklá řešení, hravost, jíž jsem se nakazila od dětí, přirozenost, slovo ‚neřešitelné‘ je pro mne obrovskou výzvou,“ poodhaluje způsob své práce. Poněkud surový vzhled kamenného zdiva změkčila použitím světlého dřeva na podlahy, podhledy, okenní rámy, dveře a schodiště. Intimitu a hřejivost dodala interiéru závěsy z malířského plátna, s nímž ráda pracuje i na něj sama maluje.

Vybavení je odvážným, přitom si skvěle rozumějícím mixem. Třeba původ jídelních stolů byste jen těžko odhadli. Jedná se o skládací pivní stoly, které překvapivě nepocházejí z hospody, ale z mateřské školky, proto jsou podle Daniely nasáklé čistou, pohodovou a veselou atmosférou. Schodiště do podkroví se sem přestěhovalo z jedné staré půdy a v jeho přátelském vrzání jako by rezonoval zvuk kroků všech, kteří po něm stoupali od předminulého století.

Na zdi visí starožitné hodiny, které záměrně neměří čas. „Chceme malinko zbrzdit ten shon a ukázat našim hostům, že lze žít i jinak, bez počítačů a televize. Rádi bychom, aby si povšimli, že nejlepší programy vysílá příroda. Zvuk i obraz má ve špičkové kvalitě,“ usmívá se, vysvětlujíc svůj terapeutický záměr.

V koupelně se snoubí historie s modernou. foto Jaroslav Hejzlar

 

Černá je dobrá

Místem, kde rovněž není o neotřelé nápady nouze, ale vítězí tu praktičnost, je kuchyňský kout. Daniela od počátku brala v úvahu, že ho budou používat různí lidé. Spodní skříňky linky jsou proto ve dvou výškových úrovních, aby tu nikdo nemusel stát na špičkách ani ohýbat hřbet. Horní skříňky nahradila jen několika poličkami, aby prostor získal vzdušnost, již ještě podpořila fototapetou s motivem lesa vytvářející iluzi prostoru otevřeného ven do přírody.

Dvířka linky jsou natřena černou tabulovou barvou. Daniela tak může hostům nechávat vtipné vzkazy, tvůrčí plochu ocení i malí návštěvníci. Přes tyto plusy se nátěr ukázal jako nepříliš dobré řešení, špatně snáší mastnotu a větší zatížení.

Interiér je plný romanticky laděných zátiší. foto Jaroslav Hejzlar

 

Ozdravovna duší

„Ráda bych tu vytvořila místo, kde člověk může žasnout nad krásou přírody, kde zjistí, že není škaredého počasí, kde se může totálně odpojit od všech rušivých vlivů a vrátit zpět k sobě. Přidala jsem tedy letos relaxační dřevník, v němž se ukrývá trošku nevšední sauna. Pohodlné široké lavice evokují spaní na peci, můžete se saunovat vedle sebe a držet se za ruce. Strop je posetý desítkami hvězd, hraje zde příjemná hudba, voní třeba ostružiny a velké okno nabízí pohled do lesa,“ seznamuje nás s novinkou Daniela.

Prosklená stěna přináší světlo na podestu schodiště. foto Jaroslav Hejzlar

 

Zapomenutá zahrada

Pro své hosty má ještě jedno překvapení: „Vždycky jsem snila o tom, že při procházce lesem rozhrnu houští a objeví se přede mnou kouzelná zahrada, kterou zde kdysi někdo s láskou založil, opečovával a potom nad ní převzala vládu příroda. Tak jsem si ji založila na zpustošeném plácku. Pár let jsem jí dávala jasný směr, potom jsem ji ‚zapomněla‘, a teprve teď je to ono! Do mé zapomenuté zahrady se vstupuje rezavou kovanou brankou, za kterou spěch a starosti všedních dní prostě nemohou. Celé roky jsem branku hledala na internetu, po skládkách, ano, hrabu se i tam, a nic. Když jsem to chtěla vzdát, úplně náhodou jsem o ni zavadila v inzerci. Díky tomu teď všechno vypadá, jako by to tak bylo odjakživa.“

Podkroví je řešeno jako jeden velký prostor, který lze rozdělit pomocí závěsů. foto Jaroslav Hejzlar

 

Kvůli narušenému krovu a propadlé střeše bylo podkroví vybudováno celé nově. foto Jaroslav Hejzlar

 

lichtensteinskastodola.cz


text: Zuzana Ottová, foto Jaroslav Hejzlar

Další články

5 rad pro zimní zahradu

5 rad pro zimní zahradu

Krajina pod sněhem vypadá nejen romanticky, ale také může v zimě lépe odpočívat. Poslední dobou však více než se sněhem bojují zahrádkáři s holomrazy a suchem. Jak se v této situaci o zahradu správně starat?

Celý článek

Starodávné kynuté koláče

Starodávné kynuté koláče

Chcete umět péct skvělé koláče tak, jak to dokázaly hospodyňky už před více než sto lety? Pak s námi nahlédněte do receptů, podle kterých se to naučily, a vyzkoušejte, jak vám budou chutnat.

Celý článek

Oživte byt mozaikou

Oživte byt mozaikou

Přemýšlíte o tom, jaký obklad zvolit do koupelny či kuchyně? Mozaika pomůže při obkládání problematických míst a dokáže také zajímavě doplnit větší plochy.

Celý článek

Přečtěte si

Divočina na zahradě

Divočina na zahradě

www.chatar-chalupar.cz

Čím víc kolem nás ubývá „divočiny“, tím více po ní toužíme. Přitom si romantiku bažiny, rašeliniště či vřesoviště můžeme užívat nejen v „chaloupce z mechu a kapradí“, ale i v roubence nad náspem okresní silnice.

Proměňte vlastní zahradu na lázně!

Proměňte vlastní zahradu na lázně!

www.floranazahrade.cz

Chcete si udělat radost novým wellness koutkem? Vhodný prostor zdaleka nemusíte vybírat jen v interiéru, privátní lázně se staly velkým tématem i pro zahradní architekty. Ať s klesajícími teplotami tíhnete spíš k otužování, nebo si naopak toužíte prohřát celé tělo, venkovní lázně se mohou stát oblíbeným cílem vašich procházek po zimní zahradě.