Fasáda chalupy v barevné kombinaci typické pro moravské i slovenské Kopanice. foto: Richard Guryča

Historie v kameni

Léta nepříliš známé moravské Kopanice nedávno zpopularizovaly žítkovské bohyně. Ta skutečně divoká, nepřístupná a dodnes neobjevená část Kopanic však leží spíše na slovenské straně.

Kopanice je neoficiální název oblasti v Bílých Karpatech lemující česko-slovenskou hranici. Na české straně tento region zahrnují kromě Žítkové například obce Starý Hrozenkov, Vyškovec, Lopeník či Březová. Na slovenské části svahů hraničních hor se dodnes ukrývají zbytky někdejších kopanických osad. Jsou ztracené v lesích a jen těžko přístupné po křivolakých cestách, z nichž mnohé mají za sebou staletou historii. Některé tamní chalupy dosud obývají starousedlíci, většina z nich však už dávno patří chalupářům. Ti tu dosud uchovávají zbytky života, dříve tak náročného a vzdáleného od civilizace, že už by dnes bez nich pravděpodobně zanikl.

V popředí jsou původní kamenné chlévy, naproti pak obytný dům usedlosti. foto: Richard Guryča

 

Do kopce

Pojedete-li na Slovensko přes Starý Hrozenkov po silnici E50, budete krátce po překonání hranice projíždět vesničkou Drietoma. Leží v údolí říčky Drietomice, z nějž se strmě zvedají svahy zdejších bělokarpatských kopců bohatě zarostlých lesy. Právě v nich se ukrývají těžko přístupné usedlosti osad Žrnové, Zvrácená či Handrláky, prastaré cesty a prameny udržovaných studánek i samoty, z nichž někdejší obyvatelé scházeli do údolí jen párkrát do roka.

V Drietomě je starostou tamní starousedlík Jaroslav Mego. Ve zmíněné osadě Žrnové před časem koupil a zrekonstruoval starou kopaničářskou zemědělskou usedlost. Nedá se říct, že by naplňoval obvyklou představu chalupáře. „Jestli jsem chalupář? Mám rodinný dům, chalupa mi nikdy nechyběla. Tento dům je starý pravděpodobně 200 let a já ho beru jako starožitnost. A je tady nádherný klid,“ říká Jaroslav.

Kámen před lety původní hospodáři postupně vydobyli z políček. foto: Richard Guryča

 

Zvláště v období, kdy usedlost opravoval, se někdy mezi chalupou a rodinným domem v Drietomě otočil i několikrát denně. Pak ale přijdou dny, kdy krajina zapadne sněhem a tichou úvozovou cestou do strmého kopce je třeba k chalupě vystoupat pěšky a třeba si přitom připomenout, že byly časy, kdy podobné trasy musely děti zdejších osadníků absolvovat dvakrát za den, cestou do školy a zpět.

Poslední úsek strmé lesní cesty necesty k chalupě by dal zabrat i terénnímu vozu, zatímco my ho překonáváme v postarší octavii. Jaroslav Mego s každým dalším metrem dokazuje, že v náročném terénu jde spíše o řidičské zkušenosti, bez nichž vám nepomůže ani silný off-road. Ale jen těžko si lze představit jízdu po takové cestě třeba po silném dešti nebo s nákladem stavebního materiálu. A přesně takových jízd tady Jaroslav podnikl v minulých deseti letech nespočet. Když mu říkám, že jako starosta by si přece mohl dovolit nechat vybudovat k chalupě lepší cestu, směje se a odmítavě kroutí hlavou: „Musíme udržovat spoustu cest tady v okolí, třeba i kvůli průjezdnosti pro záchranné složky. Ale všechno se to dělá spíše svépomocí.“

Pískovcové šlapáky fungují i dnes a stále velmi dobře. foto: Richard Guryča

 

Dvojnásobek rozpočtu byl reálný

Jaroslav Mego má pro opravy starých domů alespoň na první pohled skvělé předpoklady: už v dětství ho otec na střechách zasvětil do klempířského řemesla. Po škole se vyučil elektrikářem a později založil truhlářskou firmu. Má rád staré věci, společnost přátel a kamarádů a nebojí se náročných výzev.

Někdejší hospodářské budovy slouží jako zázemí k posezení i přespání. foto: Richard Guryča

„Všechno začalo před 13 lety. Jedna paní mi tehdy řekla o chalupě, kterou chtějí prodat. Přijel jsem se podívat, ale stav byl tak žalostný, že jsem se za pár minut otočil a jel pryč. Jenže za nějakou dobu mě potkal manžel té paní a pověděl mi, že už mají kupce, který chce jen všechno zbourat a vybagrovat si tady ten kámen,“ vzpomíná Jaroslav. A připouští, že právě zmínka o bourání jeho postoj zásadně změnila. „Zarazilo mě to. Místo, kde se ti lidé narodili, kde prožili dětství, kde žilo několik generací, by mělo takovým způsobem skončit? Jel jsem se tam podívat podruhé, zhruba jsem odhadl, kolik by mohla stát rekonstrukce včetně různých skrytých nástrah, a hned jsem ten odhad raději vynásobil dvěma. Mimochodem, odhadl jsem to celkem přesně…“

Když se nakonec rozhodl, že dům koupí, byli majitelé rádi, že nezanikne a dočká se opravy. Jaroslav hned přizval kamarády, s nimiž sportuje a podniká cyklistické výpravy. Říká, že se pro myšlenku záchrany staré usedlosti všichni nadchli.

Na dvorku rámovaném stavbami usedlosti je v létě příjemný stín. foto: Richard Guryča

 

Na začátku čekaly ruiny

„Prostě je to hned chytlo za srdíčko. Postupem času mi velmi pomohli, stejně jako rodina. Doslova mě hnali kupředu. A bylo to potřeba, protože na začátku byl stav chalupy opravdu strašný. Na budově chlévů byla spadlá střecha, všechna hliněná malta mezi kameny byla vyplavená, drželo to jen silou vůle, zdi byly podepřené dřevěnými kůly. Každý mi jen radil, ať to zbourám. Některé stěny se ostatně sesouvaly i v průběhu rekonstrukce.“

Jaroslav Mego se nejprve rozhodl stabilizovat zdi železobetonovým věncem. Téměř všude byla narušená statika a do jedné ze zdí někdejších chlévů (maštale) tlačil ze svahu obrovský balvan, takže byla vyboulená o půl metru.

Na stodole možná jednou nahradí tašky slaměná došková krytina. foto: Richard Guryča

 

Kameny ve zdech stodoly se poctivě znovu spárovaly jeden po druhém. foto: Richard Guryča

„Celý svah jsme odkopali, udělali nový základ, pod střechu jsme vyzdili betonové pilíře tak, aby držela na novém základě jako samonosná, a zatím to funguje dobře. A zepředu ji drží tady ten junák,“ ukazuje Jaroslav se smíchem na dřevěnou sochu.

Součástí maštale bylo i podvrátí, kde býval kurník a králíkárna. To je dnes přestavěno na venkovní posezení pod střechou. Jeho někdejší účel připomíná už jen zavěšený vůz, který tam kdysi parkoval. Nad maštalí je něco jako turistické ubytování či noclehárna pod střechou, kde občas přespávají hosté či účastníci různých oslav.

„Po záchraně maštale jsem se pustil do stodoly. Nejprve bylo nutné znovu vyspárovat stěny. Všechno ručně, kus po kusu. Stále pozoruji, jak vlivem vlhkosti či vysychání kamenné bloky neustále mění barvu. Na tom kameni, který sem někdejší obyvatelé museli přinášet po jednom z políček, vidíte obrovský kus trpělivé práce, kterou tady kdysi museli udělat. K tomu i dnes cítím obrovskou úctu a pokoru.“

Někdejší podvrátí proměnil majitel v kryté stylové posezení. foto: Richard Guryča

 

Venkovní otevřený krb je prakticky vestavěný do kamenné opěrné zdi. foto: Richard Guryča

 

Pryč s vlhkostí

Rozhodnutí rekonstruovat usedlost důkladně, doslova od podlahy, bylo vedeno i myšlenkou nebýt v příštích letech otrokem domu. „Když se něco neudělá pořádně a důkladně hned, je pak potřeba pořád dokola všechno opravovat, tomu jsem se chtěl vyhnout,“ potvrzuje Jaroslav.

„Největším problémem chalupy byla vlhkost, která se ještě znásobila kvůli někdejším opravám, které většinou spočívaly v bezmyšlenkovitém lití betonu.

„Radili mi různé věci od chemie až po podřezání, což tady ale kvůli kamenným základům udělat nešlo. Nakonec jsem objevil provětrávané podlahy Iglú a i po deseti letech tahle hydroizolace funguje velmi dobře, vlhkost je pryč. Je to systém plastových dílců ztraceného bednění a sacích průduchů. Podlaha odvětrává přes komíny, a tak se v ní vlastně stále vytváří průvan. Původní hliněné podlahy v těchto domech fungovaly dobře, zajišťovaly přirozené a příjemné klima, ale když je uzavřete betonem, vlhkost začne vzlínat do stěn.“

Trámový strop dotváří atmosféru kuchyně. foto: Richard Guryča

 

Palubky v patře vtiskly podkroví hřejivost  všudypřítomného dřeva. foto: Richard Guryča

Na otázku, co by dnes udělal jinak, připouští Jaroslav, že by možná zvolil jiný způsob vytápění. „Dům se vytápí krbovou vložkou s průduchy do všech místností, ale kdybych to měl dělat znovu, zvolil bych teplovodní vytápění. Průduchy totiž víří prach a to je bohužel cítit,“ říká majitel usedlosti. A nepřestává mu vrtat hlavou ani střecha na stodole. „Střešní krytinu jsem chtěl obnovit na všech budovách stejnou, ale pořád mi vrtá hlavou možnost použít alespoň na stodolu impregnovanou slaměnou krytinu, která se na Slovensku rovněž dá sehnat. To by jí už definitivně dodalo punc původního vzhledu,“ zasní se Jaroslav Mego. Jen tím potvrzuje zkušenost mnoha chalupářů, jimž najednou začne po skončené náročné rekonstrukci něco chybět a klidu je najednou až moc. V hledání nových výzev tedy budeme držet palce.

Ticho a staré postele jsou příslibem klidného spánku. foto: Richard Guryča

 

Někdejší chlév či maštal je dnes místem pro různé oslavy a setkání přátel. foto: Richard Guryča

 

Jaroslav Mego je místní starousedlík. Je starostou v nedaleké Drietomě. foto: Richard Guryča

 

Fasáda chalupy v barevné kombinaci typické pro moravské i slovenské Kopanice. foto: Richard Guryča


Text a foto: Richard Guryča

Další články

Zimní menu pro zahřátí

Zimní menu pro zahřátí

Nejen tlustý svetr a ponožky, ale i něco dobrého do žaludku nás může v zimě příjemně rozehřát. Když navíc zvolíte pokrm s těmi správnými druhy koření, budete se cítit jako u kamen.

Celý článek

Šárka Schmelzerová: Porcelán je zábava i adrenalin

Šárka Schmelzerová: Porcelán je zábava i adrenalin

Věnuje se výrobě originálního autorského porcelánu a svou tvorbou se už dvanáct let také živí, i když přiznává, že to není úplně jednoduché. K bělostnému porcelánu má Šárka Schmelzerová blízko snad i proto, že v kraji, který proslul jeho výrobou, vyrostla. Dílnu má ve Štědré u Žlutic na Karlovarsku.

Celý článek

Papírové misky na šperky

Papírové misky na šperky

Ze starých novin lze snadno vytvořit lehounké misky, které můžete využít jako praktickou dekoraci. Jak si je na závěr vyzdobíte, je čistě na vaší fantazii.

Celý článek