Říkají mi, že mám svůj rukopis

Martina Buriánová pracovala pět let ve šperkařské dílně. Získané zkušenosti uplatňuje při práci s polymerovou hmotou, které doslova propadla, a sklízí úspěchy na různých soutěžích.

Jak jste se k polymeru dostala?

Díky kamarádce, která mi před dvěma lety dala k narozeninám knížku o polymeru. Začala jsem to zkoušet, hledala jsem informace na internetu, až jsem našla polymerovou školu, která nabízela kurzy přes internet. To pro mě bylo ideální. Kdykoli jsem měla čas, pustila jsem si výuku, a k jednotlivým technikám, kterých je spousta, jsem se mohla vracet.

Existuje více druhů polymerové hmoty – Fimo, Premo, Cernit a Kato. S kterými typy pracujete nejraději?

S Fimem a Premem, ty jsou nejtvárnější a vyrábějí se v široké škále barev, včetně perleťových. Dají se pořídit i napodobeniny různých materiálů, třeba kamenů. Polymerová hmota je vlastně polyvinylchlorid, tedy PVC, a pracuje se s ní podobně jako s plastelínou. Pečením při 110 až 150 stupních Celsia se pak vytvrdí a stane se z ní pevný materiál. Každý druh se peče při jiné teplotě, má jinou tuhost a pružnost, a jinak se tedy chová. Třeba Kato se vypéká na vyšší teplotu, na 150 stupňů. Tuto hmotu používám jako doplněk, dávám ji dovnitř šperků, protože je to hmota nejtvrdší a přitom pružná, ale má omezenou barevnou škálu. Případné další barvy a odstíny se musí míchat.

Co všechno potřebujete k práci s polymerovou hmotou?

Doma mám malou elektrickou troubu. Dávám jí přednost před pečením v klasické domácí elektrické troubě, v níž je to také možné, protože nemusím vyhřívat tak velký prostor. Když pracuji na více špercích najednou, vypékám je na střídačku. Vhodné je pořídit si strojek na těstoviny. Hmota jím projede, poskládá se do vrstev, dá se různě seřezávat, i na velmi na tenké plátky, které si pak poskládáte na rovnou plochu. Jako podložku, aby se hmota nelepila, používám dlaždici nebo sklo. Pracuji i s různými texturami, řezacími noži a vykrajovátky.

Co vás na polymerové hmotě tak fascinuje?

Líbí se mi, že umí napodobit spoustu materiálů, přitom je lehká a moderní. Dokáže vypadat jako dřevo, kov nebo třeba jako slonová kost. I díky tomu je každý šperk jiný.

Jak dosáhnete toho, aby šperk vypadal jako dřevěný?

Určité barvy se skládají spolu s průhlednou hmotou jako lístky na sebe, a po vytvarování to na řezu udělá dojem let, takže šperk skutečně vypadá jako by byl ze dřeva. V poslední době jsem si ale nejvíce oblíbila kovaný polymer. Do dvou různých soutěží jsem pak dala kovaný náhrdelník a náramek a ženy se hned v diskusích na internetu začaly ptát, jak se to dělá, protože to ještě neviděly.

Vymyslela jste tedy vlastní techniku. Prozradila jste někomu, jak na to?

Ne, nemohla jsem. Zároveň totiž přišla nabídka z Polymerové školy, kterou jsem studovala, zda bych jako jejich bonusová lektorka mohla zpracovat téma „Napodobeniny kovu“. Zatím tedy podle smlouvy, kterou se mnou škola uzavřela, nesmím nikomu říci, jak imitace kovu dosáhnout. Kurz by měl běžet v rámci Polymerové školy v lednu.

Co všechno vás při tvorbě inspiruje?

Třeba určité téma. Když bylo v Československé šperkařské výzvě téma „Cesta kolem světa“, napadlo mě udělat náramek ve tvaru římského Collosea. Nakonec jsem s ním vyhrála tzv. megaoriginál této výzvy. Poté, co jsem fotku pověsila na mezinárodní polymerový web, mi přišlo upozornění, že snímek zveřejnil na svých facebookových stránkách francouzský časopis Polymére & CO. I to mě moc potěšilo. Jinak mě nejvíc baví, když někdo přijde a řekne: „Potřebuji udělat šperk k těmto šatům anebo k určité příležitosti.“ Vymyslet originální šperk na míru je pro mě výzva.

Oč si dámy nejčastěji říkají?

Často chtějí dva výrobky, nějakou sadu. Pokud si přejí výrazný náhrdelník, nedělám k němu většinou náušnice, ale spíše náramek nebo prsten. Zatím tvořím šperky pro radost svou a svých blízkých. Stále trénuji postupy a nové techniky. Ale od Nového roku bych se chtěla navrhováním šperků začít živit. Ráda bych prodávala přes web a pokusila se umístit nějaké šperky do galerií.

Nestalo se vám někdy, že někdo vaše výrobky kopíroval?

S polymerem pracuje jen u nás, podle mého odhadu, tisíce lidí. Někteří lidé kopie dělají – někdo něco vidí a řekne si, že to zkusí taky. Ale s kopií svého šperku jsem se zatím nesetkala. Mě osobně nebaví dělat kopie toho, co kde vidím, většinou si z dané techniky něco vezmu a pak to přetvořím po svém. Nekopíruji ani vlastní výrobky, žádný šperk nedělám dvakrát. Lidé mi říkají, že mám svůj rukopis a že mou práci už poznají.

Jak často se práci s polymerem věnujete?

Každý volný večer, je to pro mě způsob relaxace. Neumím si sednout, koukat na televizi a nic nedělat. Za jeden večer zvládnu tak dva výrobky. Jeden se peče a mezitím udělám něco jiného. Také si schovávám nejrůznější zbytky, které pak kombinuji s dalšími šperky, ráda používám skleněné a kovové korálky nebo drátky. Musím ale vždy pracovat s tím, co lze dát do trouby, tedy s kovem nebo sklem.

Je něco, co ještě s polymerem neumíte?

Zajímá mě i tekutý polymer, tam mám ještě rezervy. Tekutý polymer je trochu hustší voda, i on se vypéká, a pak tvrdne. Je to jiná práce, ale výsledek je podobný jako u klasického polymeru. Nedávno jsem navštívila kurz, který vedla skvělá umělkyně, Slovinka Klavdija Kurent, která s tekutým polymerem pracuje. Zase mě to posunulo o kousek dál.


Více se o Martině dozvíte na www.marabu-sperky.cz nebo na www.facebook.com/marabu6

 


Text: Andrea Skalická; foto: Jiří Skalický a archiv Martiny Burianové

Další články

Je vaše zahrada bezpečná pro psy?

Je vaše zahrada bezpečná pro psy?

Zahrada je pro každého psa skvělým prostorem, kde se může proběhnout a provádět další zábavné aktivity. Jste si ale jistí, že je vaše zahrada pro něj bezpečná? Přečtěte si, na co dát pozor.

Celý článek

Knihařství Oujeských: Používáme i sto let staré stroje

Knihařství Oujeských: Používáme i sto let staré stroje

„Tradiční řemeslo s novými nápady. Přijeďte za námi do Sýpky.“ Dvě věty, které na vás bliknou, když prohlížíte webové stránky Knihařství a písařství Oujeských. Bratři Marek a Ladislav navázali na skoro 90 let starou rodinnou tradici a spolu se svými rodinami provozují, obklopeni starými stroji po dědovi, řemeslo dál. Navštívit je můžete v Kontribučenské sýpce v Boskovicích na Blanensku.

Celý článek