Řezbář Jiří Rücker: „Baví mě dělat majstrštyky“
Proč jste se původně učil rytectví kovů?
Když jsem opouštěl základní školu, byl rok 1970. Tehdy se psaly na žáky nejrůznější posudky a já jsem ho neměl dobrý. Můj sen studovat řezbářství se sice nesplnil, ale vzali mě aspoň na kovorytce.
Dnes ale s úspěchem pracujete i jako řezbář…
Ano. Je totiž docela jedno, jestli děláte do dřeva, do kovu nebo do kamene. Je to jen o tom pochopit technologii a pracovat. Dnes už dělám jen to, co mě baví. Plním si své sny. Třicet let jsem pracoval na zakázku, teď už jsem v důchodu, a tak tvořím hlavně pro radost. Teď mi v dílně leží spousta návrhů a kreseb perníkářských forem, ale i betlémů. Dále mědiryty, oceloryty… Nač mám právě chuť, do toho se pustím.
Mají vaše betlémy charakteristický rukopis? Jak jsou velké?
Mají od tří do osmdesáti pěti figurek, jsou tedy jak maličké, tak velké. Teď jsem měl v dílně na opravu velmi poničený betlém z Králíků. Králíky jsou, jak známo, tradiční betlemářské město. Figurky v těchto takzvaných grulich betlémech jsou velmi specifické, mají zvlášť řezané ručičky a jsou vysoké od sedmi do pětadvaceti centimetrů. Když dělám betlémy a marionety, pracuji s měkčím lipovým dřevem. Na vyřezávané perníkářské formy je ale lepší tvrdší dřevo z ovocných stromů.
Tradici perníkářských forem udržujete jako jeden z mála. Už se skoro vytratila. Proč?
Protože dnes se pečou perníky úplně jinak. Ty původní vznikaly v klášterech a sloužily k náboženským a mystickým účelům. Lze to také pozorovat na námětech, které se objevovaly na formách. Úplně první perníky vycházely z tvaru hostií, podávaných při svatém přijímání. Byly kulaté a nesly na sobě znamení kříže nebo jezuitského znaku IHS. První písemná zmínka o těchto pernících pochází z církevních trhů z Turnova a je z roku 1335. Já jsem ale přesvědčený, že se perníky dělaly daleko dřív.
K profesionálně odvedené práci je potřeba mít nejen dobré nářadí, ale i pořádek
A proč se vyráběly právě v klášterech?
Protože jejich výroba byla časově náročná a také byly drahé, jednou z nejdražších položek bylo koření. Kláštery měly dlouho na výroby perníků z forem „monopol“. Po několika dekádách se jim snažila vyrovnat šlechta. Další staletí trvalo, než se perníkářství dostalo do královských měst a než perníky mohli ochutnat měšťani a řemeslníci. Později tato tradice utrpěla ještě několik ran. Velkým zásahem do perníkářství byla třicetiletá válka. Byl hlad a z mála surovin se muselo udělat hodně jídla. Proto se začalo používat kypřidlo, které perníkům z forem nesvědčí. Do těch se naopak kypřidlo dávat nesmí, aby byl výsledný dojem dokonalý a aby vynikly všechny detaily, které jsou ve formě vyřezané. Dalším mezníkem bylo objevení a používání cukru a barviva. To už vypadal upečený perník jako placička, zdobená barevnými cukrovými polevami, případně se něj začaly lepit litografické obrázky.
A pak přišla sériová výroba perníku…
Ano, pečení pomocí perníkářských forem zaniklo takřka úplně a vyráběly se strojově jen známé placičky s marmeládou. V roce 1962 předváděli dva nadšenci v Kuksu výrobu perníku z forem. Tehdy to pár návštěvníků oslovilo a snažili se pečení perníků ve formách oživit. Byl mezi nimi také můj kolega, kterému je dnes přes osmdesát let a který tyto formy také vyřezával. I dnes občas nějaký řezbář vyřezávanou formu zkusí, ale když je člověk zvyklý na měkčí lipové dřevo, práce s tvrdým, třeba hruškovým dřevem ho moc nenadchne. Oproti lípě je to nesrovnatelně náročnější obrábění.
K výrobě forem se používají tvrdší druhy dřeva než například k vyřezávání loutek a figurek pro betlémy
Díky čemu jste perníkovým formám propadl vy?
Když jsem byl před léty v učení, zahlédnul jsem na výstavě formu, která se mi moc líbila. Začal jsem proto chodit po muzeích a depozitářích, vše jsem si nejprve kreslil a pak i fotil. Postupně jsem přidával i moderní motivy, aby zaujaly i mladé lidi. Mám tak formy s motýlem, koněm, mořskými tvory, z těch vánočních třeba svíčku, kometu, zvonek nebo rybu. Úplně nejraději ale dělám formy podle starých rytin. Takové majstrštyky. Třeba kopii formy císaře na koni s rodovými erby. Jde o hodně propracované věci.
Jiří Rücker dokáže vyřezat cokoli, kromě forem, loutek a jiných motivů i dýmky
Jak velký je mezi lidmi o tyto formy zájem?
Snažím se dostat do povědomí lidí perníkové formy celých třicet let, co podnikám. Ze začátku to bylo složité, ale dnes je už hodně lidí, kteří inklinují k ruční práci a chtějí si to vyzkoušet. Občas dělám kurz výroby perníkářských forem. Zdá se mi, že lidi ruční práce zajímá.
Řezbářem se chtěl stát odmalička, jeho cesta k tomuto řemeslu ale vedla poněkud oklikou
Vyrábíte pouze formy, nebo někdy perníky také pečete?
Pečeme, máme i svůj recept. Je ale pravdou, že dříve jsme je pekli častěji, teď tak dvakrát do roka. Jednoduše řečeno – je to tak, jako když si dítě hraje na pískovišti a dělá bábovičky. Vezmete těsto, natlačíte ho do formy, vyklopíte ho ven, oříznete tvar a je hotovo. Pak je jeden perník jako druhý.
V této řezbářské dílně vznikají také betlémy nejrůznějších velikostí
A jak chutná?
Je nesrovnatelně lepší než strojově vyráběný perník. Naši předkové věděli, co dělají, uměli udělat chuťově dobrou věc, která byla zároveň pěkná na pohled. Perník nechávali zrát dlouhou dobu. V dnešní uspěchané době je to těžko pochopitelné, ale když se narodila perníkáři dcera, perník se zadělal, a když se vdávala, pekly se z něj svatební perníky. Anebo se zadělalo těsto a děti ho dědily… My máme těsto zadělané asi 10 roků. Jeho chuť se totiž stejně jako u vína prohlubuje. Dlouhodobou trvanlivost zaručuje med, kterým se těsto konzervuje. Perníkáři, kterým dodávám formy já, ho mívají zadělané týden. Stačí to i proto, že vyrábějí perník nejedlý. Podle norem EU by se totiž měl perník vyrábět ve formě nerezové, a nikoli v dřevěné. Takže v mých formách dnes pečou jen perníky na ukázku.
Kromě řezbářství se věnuje také kovorytectví, kterému se vyučil
A nemají lidé tyto formy ještě někde na půdě po babičkách a prababičkách?
To je dost možné. Problém je v tom, že perníkářství dalo základ dalším oborům – cukrářství, bonboniérství a čokoládovnictví. Perníkářské formy se tedy neodložily jen proto, že perníkář nestačil strojové výrobě perníků, ale i proto, že například přešel na cukrařinu, která byla jednodušší. Formy se uklidily do komory nebo na půdu, a tam přežily, pokud je nezničil červotoč. U nás v Pečkách mi učitel přinesl před časem dvacet forem k restaurování. Vyprávěl mi, že když studoval v Hořicích, viděl za plotem pána, jak štípe dříví sekerou. Když přišel blíž, zjistil, že měl zaseklou sekeru v perníkářské formě a další hromada forem už byla rozsekaná. Formy lidem zkrátka překážely. Mnohé z nich se před třiceti, čtyřiceti lety daly sehnat po starožitnostech, ale vykoupili je cizinci, Češi o ně neměli zájem. Tradice byla přetržená, a tak asi nevěděli, k čemu to vlastně je…
Zabývá se širokou škálou ryteckých prací, mezi které patří i mědirytiny
Jiří Rücker
Narodil se v Českém Brodě, ale celý svůj život strávil v Pečkách na Kolínsku. Kromě perníkářských forem, loutek a betlémů se zaměřuje i na kovorytectví, kterému se vyučil. Své výrobky prezentuje na různých výstavách po celé České republice i v zahraničí. Pedagogicky působil ve Středním odborném učilišti uměleckořemeslném v Praze, kde vychoval několik rytců. V oboru vyučil i svého syna. Spoluzaložil betlemářskou organizaci a občanské sdružení pro zachování tradice perníkářských forem. Více se dozvíte na www.jrucker.cz
Hotové rytiny může rovnou i vytisknout ve své tiskařské dílně
O tradiční dřevěné formy na perník je stále mezi lidmi zájem
