Foto: se souhlasem Heleny Rubášové

Helena Rubášová: Každý čalouník má svůj styl

Ve sklepě nebo na půdě se na něj práší. Když starý nábytek vezmete do ateliéru k Heleně Rubášové, vdechne mu nový život. A dost možná, že bude i krásnější, než kdy byl…

Jak jste se k čalounictví dostala?

Nebylo to hned. Ve volných chvílích jsem si čas od času něco ráda ušila nebo zrenovovala jednodušší nábytek podle anglických a francouzských časopisů, které se tu kdysi prodávaly. Šila jsem podle nich prošívané matrace, polštářky, sedáky, to, co tady na trhu chybělo a stále chybí. Obdivovala jsem vzory látek, preciznost a detaily. Dodnes mám všechny ty časopisy schované a čerpám z nich, jsou mi inspirací, ráda se k nim vracím. Pořád je jejich obsah nadčasový. Nad čalouněním jsem začala přemýšlet až v období, kdy jsme zařizovali dům. Koupila jsem si dva anglické ušáky přímo z Anglie a pustila se do jejich renovace. Bavilo mě to a začala jsem pátrat po rekvalifikaci.

U koho jste se nakonec tomuto řemeslu učila?

Podala jsem si přihlášku na střední školu Aloyse Klara a čekala asi rok a půl, než se přihlásilo potřebné množství uchazečů k otevření kurzu. Řemeslu nás učil pan mistr Kroufek, který se nám ochotně věnoval a kromě postupů čalounění nám předal i své zkušenosti a různé další vychytávky z praxe. Technické kreslení nás učila paní Arnoštová. Bylo to pro mě krásné období. Jsem jim oběma moc vděčná za všechno, co nás naučili. Po základním kurzu klasického čalounění se další rok pokračovalo v navazujícím kurzu, který se týkal současného čalounění. Sešla se nás tam fajn parta stejně nadšených a šikovných lidí. S některými jsme i po letech v kontaktu.

A už tehdy jste věděla, že byste se čalouněním ráda živila?

Ano, ale měla jsem v té době dobré zaměstnání. Začala jsem postupně, pomalu jsem nakupovala vybavení, nářadí, sháněla výrobce látek a čalounických materiálů. Zabralo mi to spoustu času. Zároveň přicházely první zakázky. Zpočátku jsem čalounila ve volném čase a o víkendech doma v obýváku. Po skoro dvaceti letech v kanceláři jsem se stala ve svých třiceti pěti letech řemeslníkem.

Jak vlastně postupujete, když vám zákazník přiveze starý kus nábytku?

Když mi zákazník veze nábytek, už jsme po telefonu nebo mailu předběžně domluvení. Zná rozsah práce i materiálu, a ví, co ho čeká, i pokud jde o cenu. Pak se domlouváme na výběru látky, který je z mého pohledu nejdůležitější, na to si musíme dát dostatek času. Když zákazník opustí ateliér, pustím se do prác. Nábytek odstrojím, očistím, a pokud je potřeba i práce truhláře, nábytek putuje k němu.

 

Foto: se souhlasem Heleny Rubášové

Z jakých látek si zákazníci u vás mohou vybírat?

Mám na výběr opravdu širokou škálu různých druhů látek. Pocházejí z různých zemí, jsou různého složení, vzorů, některé s impregnací proti poškrábání. Mám i venkovní látky. Pro náročnější klienty tu mám krásnou anglickou kolekci z vlny alpaky, ale i samety, jak jednobarevné, tak se vzory geometrickými, ale i květinovými – to jsou takové ty tradiční barevné anglické květinové samety. Dále mám i lněné látky v jemných vzorech a barvách.

Na co je důležité hledět při výběru látky?

Kritérií je více. Po zákazníkovi už dopředu chci, aby si našel inspiraci a měl nějakou představu o barvě i vzoru. Dále řešíme, kde nebo na čem bude látka použita. Na namáhaný sedací nábytek jsou lepší látky hustě tkané. Kdo má doma mazlíčky nebo malé děti, pro toho se hodí látky s impregnací proti zašpinění nebo poškrábání. Takové látky jsou ideální i na postelová čela, do dětských pokojů nebo hracích koutků na čalouněné panely na zeď.

Takže ladíte představu společně s klientem?

Ano, je to o komunikaci. Většina zákazníků už má jasnou představu. Mám ráda, když zákazník ví, co chce. Máme se čeho chytit a dolaďujeme společně už jen detaily jako je prošívání, paspule nebo knoflíky.

Jaké nástroje a dovednosti ke své práci potřebujete?

Není jich moc. Nejdůležitější jsou moje ruce! Odvedou nejvíc práce. Velká část čalounění je ruční práce, především ruční šití. Takže používám různé druhy jehel jako je dvojšpic, kulačka nebo vypichovák. Dále několik druhů nití, nůžky, metry, kleště, natahovák, křídu, nože a lepidla. Z průmyslových strojů jsou to šicí, sponkovací a řezací.

 

Foto: se souhlasem Heleny Rubášové

Máte v dílně nějaké pomocníky?

V ateliéru čalouním pouze já, ale hodně mi pomáhá můj manžel s montáží nábytku. Spolupracuji také s truhláři a restaurátory.

Čalounění provádíte jak v klasickém, tak v moderním designu. Co vás víc baví?

Na tom vůbec nezáleží, obojí dělám ráda. Každá zakázka je jiná a to je na tom to hezké. Nic neděláte dvakrát. Pokaždé je to originál a dáváte do toho kousek sebe. Každý čalouník má svůj styl. U mě je to o detailech. Všechno musí sedět, být rovně, čistě ušito. Na první pohled poznám špatně odvedenou práci.

A jaký je vlastně rozdíl mezi klasickým a soudobým čalouněním?

Klasické čalounění je v použití přírodních materiálů, jako je africká tráva, dříve to bylo seno, koňské žíně nebo vlněné rouno. Dříve se používaly jen tyto materiály a sešívaly se, prošívaly po vrstvách. Klasické čalounění je pracnější, renovace trvá delší dobu a je cenově náročnější. Soudobé čalounění je v použití novějších, průmyslově vyráběných materiálů nebo recyklovaných jako jsou různé druhy pěn, molitanů, drtí nebo roun.

Vedle klasických křesel a sedaček dáváte nový život i taburetům či sedákům. O co je největší zájem?

Nejvíce jsou to asi kompletní renovace křesílek s dřevěnými područkami. Kromě renovace nábytku vyrábím v posledních letech více věcí na zakázku, různé matrace, sedáky, postelová čela v různých provedeních, případně čalouněné panely na zeď. Spolupracuji i s výrobci nábytku a architekty. Vyrábím také čalounění podle návrhů klientů a to je také příjemná změna.

Dostanou se vám do ruky i vysloveně unikátní kousky?

Párkrát jsem měla tu čest renovovat hodně staré kousky původní technikou, například skoro dvě stě let staré sofa ve stylu biedermeier. Pouze šitá tráva, žíně, rouno a nádherný noční samet. Častěji dělám různé řezbované židle. Zrovna teď tu mám židli s područkami na kompletní renovaci z dvacátých let minulého století. Dřevo už je obroušené a čeká ho povrchová úprava.

 

Foto: se souhlasem Heleny Rubášové

Kdy se podle vás ještě vyplatí nábytek opravovat, a kdy už ne?

Určitě se vyplatí zachraňovat, když má nábytek historickou hodnotu, když k němu máme citovou vazbu, vzpomínku, je to kvalitní kousek, je z masivního tvrdého dřeva. Já jsem jednoznačně pro renovace, dnes se tomu také říká upcyklace. Bazary jsou plné ořechových, dubových, bukových židlí, to už dnes v obchodě s nábytkem uvidíte jen zřídka.

Jistě záleží na druhu, ale dá se říci, jak dlouho na jednom kusu nábytku pracujete?

To se nedá říci, ale jen pro příklad: renovace křesla ušáku trvá zhruba třicet hodin. Zato sedák na židli zabere jednu hodinku.

Jaké to je, dotknout se nově potaženého a opraveného kusu nábytku?

Popravdě si každého hotového kousku vážím, mám k němu respekt a nemám odvahu ho osahávat ani se na něj posadit. Po renovaci ho důkladně očistím od nitek a těší mě si ho nafotit ze všech stran. To je pro mě ta třešnička. Pak už patří jen majiteli.

Věnujete se také kurzům. Co všechno zájemce učíte?

Kurzům se věnuji ráda, mám štěstí na účastníky, které to řemeslo baví. Někteří chodí pravidelně. Mohou se naučit cokoli chtějí – jak klasické, tak soudobé čalounění, ale i šití. Sami už mi většinou napíší nebo zavolají, mám takový a takový kousek a chtěl bych si ho na kurzu zrenovovat. Takže si přivezou třeba jednoduché křesílko – třeba od architekta Šmídka nebo i Halabaly – a pustíme se do práce. Povídáme si o materiálech, o postupech čalounění, o povrchových úpravách dřeva. Na závěr si odvezou úplně nový kousek vlastnoručně zrenovovaný a to je ta radost. Vytvořit něco svýma rukama. Pořádám i kurzy šití a výroby stínidel na lampy, ty jsou pouze dvouhodinové. Šijeme povlaky na polštáře, všíváme zip, paspule a další. A nabízím také individuální kurzy.

Co máte právě rozdělaného?

Teď jsem došila skládací matraci na míru do sauny. Mám tu tři starožitné židle, které čekají na povrchovou úpravu a budou čalouněné do kůže. A pak budu vyrábět dvě postelová čela do dětských pokojů.

 

Foto: se souhlasem Heleny Rubášové

Co vás u čalounictví drží? V čem je ta práce krásná?

Úplně jednoduše mě to baví, dělá mi to radost a má to smysl. Je to natolik rozmanitá práce, že žádná zakázka není stejná. Ty věci se ze sklepů, půd vrací zpět do života a řekla bych, že i v krásnějším provedení, než bylo to úplně původní. Mám věrné zákazníky. Někteří si i shánějí další kousky k renovaci. Je to součást mého života. Přála bych každému, aby dělal to, co ho naplňuje.


Text: Andrea Skalická; foto: se souhlasem Heleny Rubášové

Další články

Originální kytičkové náušnice

Originální kytičkové náušnice

Vytvořte si originální háčkovaný šperk. Uháčkovat kytičku zvládne i úplný začátečník a proměnit ji v náušnici, je otázkou chvilky. Radost pak může dělat vám nebo vašim blízkým.

Celý článek

Tajemství rajské chuti

Tajemství rajské chuti

Rajčata jsou zdravá a výborně chutnají – zvláště ta z vlastní zahrady. Přečtěte si, jak je správně pěstovat, abyste z jediné rostliny sklidili celý košík plodů.

Celý článek

3 tipy pro DIY venkovní posezení

3 tipy pro DIY venkovní posezení

Venkovní sezóna je v plném proudu a nabízí možnost posezení na zahradě či terase. Nemusíte ale utratit spoustu peněz za nový zahradní nábytek. Připravili jsme pro vás tipy, jak si ho levně a svépomocí vyrobit nebo zrenovovat a dopřát si příjemné chvíle relaxace.

Celý článek