Foto: se souhlasem Miluše Hrachovinové

Keramička Miluše Hrachovinová: Držím se kruhu a tradice

Svůj profesní život zasvětila Miluše Hrachovinová keramice. Rozhodla o tom návštěva hrnčířské dílny v jejích desíti letech. První kruh si pořídila ve čtrnácti a usedá za něj dodnes. Své výrobky piluje do posledního detailu. S čím není spokojená, to z ruky nepustí.

Jak na tu první návštěvu hrnčířské dílny vzpomínáte?

Byl to moc pěkný zážitek. U pana Lamra, který dílnu vedl a kterého jsme navštívili s kroužkem keramiky, jsem se cítila jako v jiném světě. Ukázal nám, jak se pracuje na kopacím hrnčířském kruhu, a pak nám nabídnul, abychom si to zkusili. Uchvátilo mě to tak, že jsem k němu od té doby začala chodit. Líbil se mi jeho přístup. Nestál nade mnou jako dráb, ale řekl: „Tady je kopací kruh, kousek hlíny a snaž se“.

A jak vám to šlo?

Když viděl zájem a pokroky, nabídnul mi, abych mu točila vázičky 8 až 10 cm vysoké. Ve tvarech mě nijak neomezoval. Když jsem končila základní školu, tak mě vybídl vedoucí keramického kroužku k tomu, abych zkusila keramiku jako učební obor. Vzali jsme pár kousků, které mi vypálil pan Lamr, a jeli jsme do Tupes, kde byla výrobna keramiky. Brali ale jen děti z okolí, protože neměli možnost ubytování pro učně a odkázali nás na Zábřeh na Moravě. Tam nám řekli, že chtějí spíše kluky, ale nakonec mě vzali. Byla to výborná škola – praxe se střídala s teorií v několikaměsíčních intervalech. U točení na hrnčířském kruhu je to totiž tak, že pokud se denně netrénuje, grif se ztrácí. Je to stejné, jako když hrajete na hudební nástroj.

A kdy jste si pořídila svůj první hrnčířský kruh?

Už ve čtrnácti letech. Šlo o kruh elektrický, nabídl mi ho jeden pán, který si ho udělal z motoru od pračky. Cena byla příznivá, a tak jsme tenkrát sedly s maminkou na vlak a zajely pro něj do Kroměříže. Mám ho dodnes a vydělala jsem si díky němu na další kruh.

 

Foto: se souhlasem Miluše Hrachovinové

A kolik jich dnes celkem máte?

Čtyři. Před devíti lety mi kamarád udělal kruh kopací. Před covidem jsem s ním jezdila na předváděcí akce, ale naštípla jsem si koleno, a tak už s ním nejezdím – nebo jen velmi výjimečně – je totiž hodně těžký. Mám taky dva kruhy elektrické, ale ty jsou na 380 V.

Vraťme se ještě ke škole. Co jste dělala po vyučení?

Tenkrát se učni učili pro nějaký konkrétní podnik, proto jsem po vyučení nastoupila do keramičky v Zábřehu, pro kterou jsem byla vyučená. Současně jsem se zkoušela hlásit na dvouletý maturitní obor. Přijali mě na druhý pokus. V roce 1988 jsem odmaturovala a pracovala dál v Zábřehu. Zkoušky na UMPRUM nevyšly ani na třetí pokus. O tři roky později sháněli v Litomyšli hrnčíře. Oslovilo mě to, brala jsem to jako cestu na zkušenou a vypravila se pracovat tam. V tom roce jsem si pořídila svou první pec a udělala jsem si malou dílnu v domě u rodičů. Přes týden jsem byla v Litomyšli a o víkendech jsem dělala ve své dílničce, kterou jsem začala budovat. Po dvou měsících jsem dala v Litomyšli výpověď, zůstala doma a požádala o živnostenský list.

Jaké byly vaše řemeslně-podnikatelské začátky?

Sedla jsem na kolo a jela s batohem keramiky na zádech na hrad Sovinec. V duchu jsem si říkala, že zpět to nepovezu.

 

Foto: se souhlasem Miluše Hrachovinové

A prodalo se všechno?

Všechno určitě ne, ale určitě většina a bylo to příjemné. Dodnes jezdím jen na takové akce, kde se řemeslo i předvádí. Mám ráda kontakt se zákazníkem, výhoda také je, že si zájemce může zboží osahat. Na běžné poutě nejezdím, jde mi o zájem o řemeslo. Vybírám si. Než své výrobky přivezu a vyskládám, je za tím hodně práce. Účastním se například tradičních jarmarků v Berouně nebo v Kunštátě. Zákazníci také můžou přijet za mnou do dílny. Ráda je uvítám, mám z jejich zájmu radost.

Je vaše keramika něčím rozpoznatelná? Děláte ji stále stejně?

Snažím se dělat tradiční tvary zboží, které se v kuchyni vždycky používalo – hrnce, hrníčky, bábovky, džbány nebo nádoby, ve kterých se potraviny uchovávají. Nechci se nikomu podbízet, i když, pravda, není rok, abych nepřijela s nějakým novým nápadem. Vždycky ale zůstávám u kruhu. Pro mou keramiku je charakteristický tenký střep a to, že je lehká. Někoho to překvapí, ale většina zákazníků si na to už zvykla a je jim to příjemné. Z tenké keramiky se totiž dobře pije a dobře se drží. A i když je lehká, dávám si záležet na výpalu.

Kde berete materiál?

V Zábřehu na Moravě jsem si zvykla na šedou hlínu. Mám ráda jednoduchý a funkční tvar, ze kterého vychází keramika, které se říká kamenina, protože se pálí nad 1200 stupňů Celsia. Když jsem v roce 1991 začala s podnikáním, zjistila jsem, že v Doubravici nad Svitavou je firma Pávek, která prodává různé druhy hlíny. A že mají i hlínu, která mi vyhovuje a na kterou jsem byla zvyklá. Ročně mi projde rukama minimálně tuna hlíny. Skladuju ji ve sklepě v igelitu. Čím je hlína starší, tím je lepší na zpracování. Probíhají tam procesy zimnění a letnění, kdy se uvolňují a zase shlukují částečky v té hlíně, takže stářím nabývá na plasticitě. A tím je i lepší na kruhu.

 

Foto: se souhlasem Miluše Hrachovinové

Výrobky také sama drátujete. Je to těžké?

Ano. Je to náročné na ruce. Drát se musí dostatečně dotáhnout, úměrně k velikosti nádoby se používá určitá síla drátu. Já drátuju vše, i miniatury, tam je potřeba drát silný 0.315 milimetrů, ale na nádobu, která má 5 a více litrů se používá drát o síle 2.5 milimetru, tomu se už moc dráteníků nevěnuje. Naučila jsem se to v roce 1997. Na kruhu předvádím totiž jen, když je teplo. A v zimě drátuju.

 

Foto: se souhlasem Miluše Hrachovinové

Proč se vlastně keramika drátovala? Aby se nerozbila?

Když si hospodyňky nádobí přinesly z jarmarku, potřebovaly, aby jim vydrželo. Měly ho na denní potřebu a neměly nerezové, smaltované a umělohmotné misky jako máme dnes. Proto ho obvykle nesundaly z police, pokud nebylo odrátované. Když přišel dráteník, nejenže nádobí odrátoval, ale spravil i prasklé hrnce, udělal děvčatům prstýnky, stojánky na žehličky nebo věšáky na utěrky, někde i spravil okna. Já to dělám proto, abych zachovávala tradici. I ta moje keramika, kterou dělám, je tradiční. Nesnažím se mít vše dokonalé, ale nepustím něco, s čím nejsem sama spokojená. To radši hlínu zmuchlám a začnu znovu.


Text: Andrea Skalická; foto: se souhlasem Miluše Hrachovinové

Další články

Papírové misky na šperky

Papírové misky na šperky

Ze starých novin lze snadno vytvořit lehounké misky, které můžete využít jako praktickou dekoraci. Jak si je na závěr vyzdobíte, je čistě na vaší fantazii.

Celý článek

Nápady na DIY úložná řešení

Nápady na DIY úložná řešení

V každé domácnosti se potýkáme s výzvou, jak efektivně uskladnit naše věci. Máme pro vás inspiraci, jak vytvořit úložná řešení, která nejen udrží vaši domácnost v pořádku, ale navíc je pořídíte levně a chytře.

Celý článek

Čemeřice kvetou i v zimě

Čemeřice kvetou i v zimě

Chcete-li obdivovat rozkvetlou zahradu i v zimě, vysaďte na záhony čemeřice. Stačí, když se teploty dostanou nad nulu – poupata se rozvinou i na sněhu. Pokud se mráz vrátí, jednoduše se zavřou, aby s lepším počasím zase vykvetla.

Celý článek