Žertův statek

Když se historická nemovitost dostane do rukou někomu, kdo nelituje peněz a úsilí, navíc má cit pro věc, vztah k historii a neustále si doplňuje vzdělání, je to pro stavbu samotnou i její okolí požehnání.

Pojem Žertův statek není docela jednoznačný, protože jeden najdete u Kolína, zatímco níže bude řeč o Mladoboleslavsku. Oba mají zajímavou historii, o významu toho „našeho“ svědčí historka jejího současného majitele Petra Vidnera: „Když jsem telefonoval památkářům, že jsem koupil Žertův statek ve Skalsku, rozhostilo se na druhém konci ticho. A pak mi k telefonu zavolali přímo pana vedoucího.“

 

Rodinná stopa

Zasvěcení vědí, že jde o vzácně dochovaný soubor zděné a roubené lidové architektury v obci, která byla v roce 1995 vyhlášena vesnickou památkovou zónou. Jméno Vidner není v kraji mezi Mělníkem a Mladou Boleslaví neznámé. Jedna větev rodu působila v Katusicích, druhá ve Mšeně. Petr Vidner patří ke mšenské větvi a majitelem Žertova statku se stal v roce 2002.

Podobný statek kdysi fungoval také v nedalekých Katusicích, kde na něm na začátku 20. století hospodařil jeden z Vidnerových předků – Štěpán Vidner. Ve druhé polovině minulého století nemovitost bohužel padla za oběť kolektivizaci a státní statek dílo zkázy dokonal. Restituenti z druhé větvě rodu Vidnerových se toho, co po kdysi výstavním statku zbylo, zbavili. Z dob jeho největší slávy přece jen něco zbylo – prastrýc Petra Vidnera v rámci svých studií zpracoval velmi detailní Organizační plán statku Štěpána Vidnera v Katusicích č. 2. Šlo v podstatě o absolventskou práci na hospodářské škole v Chrudimi, z níž středoškolský titul byl tehdy ceněn stejně jako dnes diplom z nejlepší fakulty zemědělství a ekonomie. Díky práci svých předků má současný majitel Žertova statku docela dobrou představu, jak obdobný „organismus“ před zhruba sto lety fungoval. Ne že by se o takové hospodaření pokoušel, ale dobové informace využil při rekonstrukci, protože si udělal přesný obrázek o fungování jednotlivých částí statku.

Druhá brána pro povozy má na vrcholu klenby ozdobu – plastiku chmelových šištic

Změny v čase

Jádro komplexu tvoří mohutný patrový roubený pozdně barokní dům z konce 18. století (1798) s klasicistní štukovou výzdobou průčelí. Přízemí je zděné, patro s chmelovými komorami je roubené. Podél boční vstupní strany domu vede pavlač s dekorativně profilovanými sloupky. „Pavlač sloužila jako komunikace pro komory, které neměly přístup zevnitř budovy. Specialitou zdejšího kraje je, že pavlače se táhly po celé délce domu až k průčelí, kde už přitom komory s přízemím propojené byly. Prodloužená pavlač možná měla umožnit rozhled po návsi,“ dedukuje nevšední uspořádání současný hospodář.

Životně důležitá sýpka bývala současně výkladní skříní statku

Vnější vstup do komor měl za účel uspořit prostor uvnitř domu – nebyla potřeba chodba. V komorách také bydleli čeledíni, takže se netrousili přes dům.

Petr Vidner nám vysvětlil, proč prkna na pavlači mají dole vybrání do půloblouku: „Je to kvůli odvádění dešťové vody, která skapává v bodech v rozích, takže se nevsakuje do čel prken.“ Dalším jeho postřehem jsou záseky v mohutných trámech, které jsou prý kvůli snížení pnutí, protože se stavělo z „mokrého“ dřeva, byť těženého v ideálním zimním období, aby mělo nízkou vlhkost. Když se pak po vybudování stavby trámy začaly vlivem vysušování kroutit, stačilo je v příslušných místech nasekat.

Při pohledu z návsi působí obytná budova docela nenápadně

U stavby s tak dlouhou historií je jasné, že byla několikrát upravována. Dnešní podoba střechy s vaznicovým krovem a romantickou lomenicí pochází ze třicátých let 20. století. Netradiční je také umístění výměnku, který je jako samostatné křídlo přistavěn k zadní podélné stěně domu. Dnes slouží jako ložnice.

Neméně zajímavé jsou hospodářské budovy statku. Patrový jednokomorový roubený špýchar s pavlačí je z přelomu 18. a 19. století. O něco mladší je kamenná budova stájí se sýpkou v prvním patře a dvoumlatá stodola (první polovina 19. století). Celou usedlost uzavírá pískovcová ohradní zeď se dvěma branami, datovanými 1821 a 1831.

Holubníky jsou umístěné v nikách sýpky

Pokrok nezastavíš

Petr Vidner je jedním z mála majitelů historické nemovitosti, kteří na památkáře nenadávají. Důležitá je prý komunikace. Obě strany musejí pochopit, že péči památkářů lze skloubit s nároky současného bydlení. Asi největší změny vyžaduje koupelna, kterou v dnešní podobě naši předci neznali, a tudíž pro ni není v domě určeno místo. „Památkáři mi řekli, kde všude koupelna být nemůže, a tak zbyla komora v přízemí vpravo od hlavního vchodu. V místnosti jsou předstěny z pórobetonu, takže je v podstatě vestavěná dovnitř bez zásahu do původního zdiva.“

Lokomotiva s parním strojem utáhne vozíky s dětmi i dospělými

Při rekonstrukci komínu byla zachována chlebová pec, která je plně funkční. Změn doznala kamna postavená na místě starých kachlových kamen. Původní záměr na rekonstrukci padl, když se při rozebírání kamen zjistilo, že jde o poválečné bílé kachle lepené na maltu, takže se jich při demontáži hodně rozbilo. V domě se ale našly také staré zelené kamnové kachle, které se nakonec staly vodítkem při stavbě nových kamen.

Celek dotvářejí detaily spojené se železnicí

Nový účel

Sympatický pár sice neprovozuje zemědělskou usedlost, přesto je statek využíván smysluplně. Samozřejmě že nechybějí užitkové a okrasné záhony, za nimiž je vidět ženská ruka. Největší část rozlehlého pozemku však slouží něčemu docela jinému – zahradou prochází „malá“ železnice, která je vyústěním vášně jejího stavitele pro parní lokomotivy a parní stroje obecně. Petr Vidner je renesanční člověk. Jeho povoláním je ortodoncie, dává tedy lidem do pořádku zuby. Současně renovuje historickou usedlost a k tomu miluje parní stroje, které dokáže i postavit.

Malá železnice v zahradě je funkční i dekorativní

O svou lásku ke strojům poháněným párou se rád dělí s ostatními lidmi. Malou dráhu Skalsko a soukromé muzeum víceméně pravidelně zpřístupňuje veřejnosti, takže můžete obdivovat nejen jeho sbírku, ale také se na zmenšené železnici s parní lokomotivou svézt. Potřebné informace najdete na adrese vidner.net/mala-draha-skalsko.

Není divu, že vztahy s obyvateli obce mají Vidnerovi dobré. Řídí se totiž zásadou: nad nikým se nepovyšuj, před nikým se neponižuj.

Ve Skalsku jsou dvě železnice – jedna patří státu a druhá Petru Vidnerovi

 

Dvě velké lásky Petra Vidnera…

 

Všudypřítomné květiny v okolí statku jsou vizitkou paní domu

 

Pohled ze dvora na stáje se sýpkou

 

Chalupu v celé její délce uvidíte jen ze dvora či ze zahrady

 

Klíčem k současné barevnosti pece byl nález historických kachlů

 

Tohle není načančaná chaloupka, tady se žije

 

Lokomotivu najdete i na stěně pracovny

 

Jedna místnost v patře chalupy slouží jako pracovna


Text a foto: Tomáš Krásenský

Další články

Proměna zdevastovaného statku

Proměna zdevastovaného statku

Opouštět statek, který jste dlouhá léta opravovali, dávali do pořádku a utvářeli k obrazu svému, pro někoho nebývá jednoduché. Proto je tato návštěva takovým malým nostalgickým ohlédnutím za jedenácti lety, během kterých se statek rodil do současné podoby.

Celý článek

Ze sklípku do sklípku

Ze sklípku do sklípku

V rohu náměstíčka z vinných sklepů v Pouzdřanech najdete vedle sebe dva, které mají štíty stavěné do oblouku. Mají i společný příběh a přinejmenším do jednoho z nich se vám možná podaří nahlédnout.

Celý článek

Horké léto v barvě vějířovky

Horké léto v barvě vějířovky

Každá kapka dešťové vody je v Podkrkonoší vzácná. I když přes léto v Lázních Bělohradě skoro neprší, v zahradě Bernardových se trávník zelená a horké počasí nebývá na většině rostlin vidět.

Celý článek

Zpívání u řeky

Zpívání u řeky

Když se rozezní cimbál a k tomu se přidají housličky, zastaví se u chalupy Štruncových na jihu Čech čas. Sousedé zmlknou a naslouchají krásným melodiím, které zpívají a hrají Dalibor s Kateřinou.

Celý článek

Přečtěte si