Chalupa s tajemným duchem

Stojí vysoko ve stráni. Tak vysoko, že auto po travnaté cestě nahoru vyjede jen stěží. A to je léto. Když je zima, musí Jana s batohem na zádech cestu sněhem prošlapat. Někdy jí sníh sahá až po pás.

Bylo září, když jsme se vydali do Krkonoš na chalupu paní Jany. Sluníčko hřálo, na stromech se červenaly jeřabiny a zrály hrušky. Auto jsme raději nechali v půli kopce a nahoru se vyškrábali po svých. Čekalo nás milé přivítání a krásný výhled na protější stráně.

 

Návrat po letech

Pro naše nadšení z tohoto místa měla Jana pochopení. „Prožila jsem nedaleko nádherné dětství, protože jsme sem s rodiči asi deset let jezdili na prázdniny do chalupy, kterou jsme si pronajímali. Vrátila jsem se až s manželem a sjezdili jsme celé hory!“ Není divu, že chtěla mít možnost znovu tady pobývat, četla proto inzeráty a hledala chalupu na prodej. Nakonec narazila na jeden inzerát ve vrchlabské vývěsce. A byl to ten pravý. Když manželé chalupu koupili, psal se rok 1997.
V té době po obou stranách stavení rostly duby, po kterých dnes není ani památky. Musely se pokácet: jednak kvůli praskající podezdívce, kterou jeden ze stromů prorůstal, a později kvůli kanalizaci. Došlo ale k více změnám. Ty souvisely s rekonstrukcí, pro niž se noví majitelé hned rozhodli.

„Vlastně nejdříve ze všeho jsme nechali chalupu pojistit a pán, který to vyřizoval, doporučil místního architekta. Ten nám poradil stavební firmu, která se prací ujala. V květnu jsme předali klíče a v srpnu jsme už na chalupě trávili dovolenou,“ rekapituluje Jana. „Opravy proběhly rychle, i když chvílemi to bylo drama. Nepočítali jsme s tím, že se budou bourat obvodové stěny. Ukázalo se však, že roubení je celé shnilé, navíc v něm byla dřevomorka, muselo se tedy nahradit. Teprve když byla chalupa podepřená jen kůly, uvědomila jsem si, že všechen nábytek máme přestěhovaný nahoře. Říkala jsem si, co když ty kůly povolí…“

Vedle kachlových kamen ve světnici je dvoulůžko s mnoha polštáři a polštářky

Se vším komfortem

Dopadlo to dobře, chalupa zůstala stát. Jana si uvědomuje, že přestavba dosud není úplně hotová, protože chybí kamenná podezdívka, to je však jen malá piha na kráse. Roubenka je ve velmi dobré kondici. Většina venkovních dřevěných konstrukcí je nová, stejně tak střešní krytina a okna. A podobné je to i uvnitř. Čisté smrkové dřevo září nejen na stěnách, ale i na podlaze a stropě. Ani není poznat rozdíl ve stáří dřeva. Kdo by hádal, že stropní trámy jsou původní a prkenný záklop je nový?

Interiéry ze dřeva chalupářka dokázala rozzářit barvou textilních doplňk

„Byla jsem připravená, že se na horách budeme mýt ve vodě, kterou budeme nosit ze studánky, a chodit na suchý záchod. Tahle romantika nás ale brzy přešla!“ směje se naše hostitelka. A tak je v chalupě elektřina, voda i kanalizace, dvě koupelny a současným potřebám odpovídá i další vybavení, například topení. Teplo z plynového kotle je rozvedeno do radiátorů ve všech místnostech a v zimě zůstává kotel puštěný kvůli temperování, takže promyšlený systém průduchů, který tu zbyl po předchozích majitelích, zůstává nevyužit. Podobně dopadl i sporáček na uhlí ve světnici. Nahradila ho krásná kachlová kamna, na kterých se dá vařit i péct. Stavěl je kamnář Kobr z Vrchlabí. Jana si pochvaluje zejména kamnovec neboli nádrž na deset litrů vody. „Když se vnuk koupal ve vaničce, měla jsem teplou vodu hned po ruce.“ Další vychytávkou je vyjímatelný kruhový tál, takže špekáčky se dají opékat na přímém ohni v pohodlí světnice.

Místo stolku stojí starý vojenský kufr. Protože však má kulaté víko, kávu je potřeba odložit vedle na stoličky

Genius loci

V chalupě je veškerý komfort, přesto tu dýchnou staré časy a zvláštní chalupářská atmosféra. Je to určitě zásluhou současné majitelky, která má cit pro sladění nových a starých věcí. Sama říká, že nejcennější je kamenná podlaha v předsíni, ale bez ostatního vybavení a maličkostí, které nás doprovázejí na každém kroku, by duch tohoto místa neplatil. Začíná to pečlivě volenými materiály – kterými je převážně dřevo, proutí a keramika – přes převládající tlumené barvy až po její velkou zálibu v textilních doplňcích. Kromě krajkových deček a ubrusů, které celý život sbírá a tady konečně může vystavit, mnohé doplňky včetně potahů na sedací nábytek sama ušila.

Centrem obývací části je sedací souprava a křesla, která Jana sama potahovala

„Mám polštářovou mánii!“ usmívá se a tvrdí, že na textil si vždycky potrpěla. „Hodně jsem šila, když nebylo nic k dostání.“ Její textilní vášeň je všudypřítomná a na některé kousky se vážou vzpomínky. Závěsy na okna obháčkovala její maminka, válce do oken zdobí dečky, které uháčkovala sousedka, když přišla na návštěvu. „Zaklepala na dveře motyčkou, dala jsem jí buchtu a ona háčkovala. A hotové dečky mi pak darovala.“

Největší místností v chalupě je světnice v přízemí. V ní je kuchyňský a jídelní kout a také velký obytný prostor

V domě bydlí duch?

„Pokaždé, když jsme sem přijeli, jsme zaznamenali, že se tu něco změnilo,“ začíná vyprávět naše hostitelka o tajemném obyvateli, kterého už bere jako součást domu. „Nejdřív si všimneme otevřených dveří v pokojích a někdy nepochopitelně blikají světla. Moje kamarádka se tu ale opravdu bála. Duch si ji prohlížel, když spala. Další kamarádka viděla mlhovinu na schodech. Nevíme, kdo to může být, ale chalupu dříve vlastnili Němci, jimž zahynul syn ve válce. Anebo je to možná nějaká jejich babička, co tu zemřela…,“ říká věcně. Přítomnost ducha jí evidentně nevadí. A pravděpodobně ani jejím dětem s rodinami, kteří sem za ní jezdí.

Na straně obrácené ke sluníčku je lavička a stolek

Pro ně jsou vyhrazeny pokoje v podkroví. Stejně jako ve vedlejší Janině ložnici v nich převládá barva přírodního dřeva a modrobílý textil. Na stěnách visí rodinné fotografie, prostor zútulňují košíky a ošatky a naaranžované sušené rostliny. Nábytek v pokojích syna a dcery je převážně nový, ve zbytku chalupy jde o mix starých kusů, které jsou doplněny novějšími.

„Po předchozích majitelích tu zůstala spousta nábytku, jen postelí bylo čtrnáct! Něco jsem darovala sousedům a něco používám.“ Jednotného vzhledu docílila sjednocením povrchu dřeva. „Všechny staré nátěry jsme nechali stáhnout v Kutné Hoře, kam jsme skříně odvezli vylouhovat. Cesta dolů ještě šla, ale nahoru…“

Zahrada v přírodním stylu

Ke stavení patří pozemky o výměře osm tisíc čtverečních metrů. „Mám smlouvu s místními zemědělci, že louku posekají. Já seču jen kolem chalupy a ještě cestu, ale trvá to strašně dlouho.“ Jana ovládá nejen stroje na trávu, ale poradí si i se dřevem do kachlových kamen ve světnici, ovšem s obojím jí členové rodiny rádi pomáhají. „Nechávám si přivézt palivové dřevo nařezané na metry. Dříve se zpracovávalo sekerkou, dnes máme štípačku.“

Zahrada s ovocnými stromy je nad chalupou, kde je i posezení u ohniště. „Na květinovou zahrádku jsem musela zapomenout,“ říká Jana. „Nejdou tu ani floxy, sléz nebo měsíčky, je to moc vysoko.“ Láska ke květinám se tak promítla alespoň do několika pelargonií v modrých hrncích a řeřich, které se plazí ve svahu. Chalupářka přijímá s povděkem všechny dary, které příroda poskytne. „Když přijedu, zaliju kytky a na louce natrhám bedrník a pryskyřník do vázy. Koncem léta je tady pěkně. Vím, že trávu bude stačit posekat už jen jednou či dvakrát. Ale pak přijde zase ten strašný sníh!“ směje se.

 

 

 

V nice po zazděných dveřích je schovaná televize

 

Kamna jsou vybavena kamnovcem na vodu. Tenhle vynález si Jana pochvaluje

 

Chalupa prošla velkou rekonstrukcí a na jejím vzhledu je to znát

 


Text: Martina Lžičařová; foto: Jaroslav Hejzlar

Další články

Begonie do truhlíku, záhonu i na terasu

Begonie do truhlíku, záhonu i na terasu

Můžete si s nimi vyzdobit květinové záhony na zahradě, terasu či balkon zkrášlí begonie v truhlících a doma v bytě vás potěší krásné květy pokojovek. Podívejte se, z jakých druhů můžete vybírat.

Celý článek

Řezbářka a loutkářka Hanka Čížková: Loutky na nitích mám nejraději

Řezbářka a loutkářka Hanka Čížková: Loutky na nitích mám nejraději

Hrát loutkové divadlo začala Hanka Čížková už v osmi letech. Ještě více ji ale o několik let později zaujalo vyřezávání loutek ze dřeva. Jako řezbářka a loutkářka pak pracovala v plzeňském Divadle ALFA nebo v Loutkovém filmu ve Studiu Jiřího Trnky v Praze. Před lety založila vlastní autorské divadlo Divadýlko HáČek. Loutky ji tak provázejí po celý profesní život.

Celý článek