»
rssfeed
»
Síťované čepce Lenky Macečkové

Síťované čepce Lenky Macečkové

Pracuje jako zdravotní sestřička, ale na Valašsku se proslavila díky síťovaným čepcům. Lenku Macečkovou zaujala technika síťování natolik, že sama pátrala po tom, jak takový čepec ke kroji vyrobit. Dnes učí tuto techniku další zájemce. Je držitelkou certifikátu Pravé valašské, ocenění Mistr rukodělné výroby Zlínského kraje a Nositel tradice lidového řemesla.

Jak jste se k technice síťování dostala?

Moje maminka vyráběla holubičky štípané ze dřeva. Tuto činnost předváděla v muzeu v Rožnově pod Radhoštěm a byla při tom ustrojená v kroji. Na hlavě neměla nic, protože měla jen potrhaný čepeček po babičce. Jednou jsem jela s maminkou do Uherského Brodu, kde jedna paní síťovala. Tam jsem poprvé viděla síťovací jehlu a uvědomila jsem si, že je to přesně to, co máme doma v šuplíku. Šikovná paní síťovačka mi ukázala, jak se dělají síťovací uzlíky, a já si hned v duchu řekla, že mamince udělám podle starého čepečku čepeček nový.

A povedlo se?

Bylo to trochu komplikovanější. Když jsem přijela domů, dělala jsem při síťování chybu. Uzlík, který má být pevný, jsem měla posunovací. Pátráním v rodině jsem později zjistila, že i moje teta umí síťovat. Naučila se to od své maminky, tady mé babičky, kterou jsem osobně nepoznala, protože zemřela v mladém věku.

Další zkušenosti jste tedy čerpala od tety?

Ano, naučila mě ten správný síťovací uzel a věnovala mi několik jehel. Začala jsem pracovat na tom, abych se techniku naučila, a udělala jsem svou první síť. Byla to záclonka, kterou jsem také vyšila. Výhodou bylo, že maminka byla rukodělně zaměřená a pravidelně odebírala časopis Ateliér Květen, který se věnoval háčkování, pletení a dalším ručním technikám. Ty nejdůležitější sešity s návody jsme si schovali. V jednom z čísel jsem našla vše o síťování a podle toho jsem vytvořila první čepec. Později jsem čerpala i z knížky Jitky Staňkové a také na internetu se začala objevovat spousta informací o této tradiční textilní technice. Také jsem vycházela z knížky z roku 1926.

Můžete techniku síťování detailněji popsat? V čem spočívá?

Někteří lidé si techniku síťování pletou s háčkováním. To je ale jiné. V tomto případě máte jen jednu nit, kterou se navazují uzly. Postupně vytvoří nekonečnou síť, protože se navazují za sebou v řadách. Rozeznáváme síť diagonální, kdy navážeme jen určitý počet ok, který je přesně daný. Dále můžeme vytvořit síť pravidelnou, čtvercovou. Při té začínáme ze dvou oček rozšiřovat síťku až na požadovanou šířku a díky tomu vznikne čtverec nebo obdélník požadovaného vzoru. Tímto způsobem můžeme síťováním, tedy vplétáním a rozplétáním těch ok, vytvořit vzor přímo síťovaný, do kterého nemusíme ani vyšívat. Nebo můžeme vytvářet vzory v pravidelné či diagonální síti vyšíváním. Různými stehy vyplňujeme oka a podle předlohy vznikají vzory.

Síťování je technika náročná na čas a trpělivost

A dá se říci, jaký typ sítě máte raději?

Nedá se říct, co je pro mě lepší. Základní oko je vždy stejné. Vždycky říkám, že než udělám síť, je to otročina, protože je to pořád stejné. Já tuhle techniku miluju proto, že si můžete síťovací jehlu, na které máte namotanou nit, a váleček, který určuje velikost oka, strčit do kapsy. Je to zkrátka velmi skladné, klubíčko taky odnesete v tašce a kdekoli máte možnost, můžete síťovat. S vyšíváním už je to horší, síťka se musí upnout do rámečku, a to už nejde dělat například ve vlaku, kde síťuji na cestách asi nejčastěji.

Při své tvorbě vychází Lenka Macečková ze starých předloh

Do základní sítě můžete jehlou vyšívat nejrůznější vzory

Jak dlouho trvá vytvoření jednoho síťovaného čepce?

Záleží na tom, jak je zdobný a velký. Když použiju očka velká, znamená to, že těch oček udělám míň. Takže síť, kterou vytvořím, je méně časově náročná. A pak je tu ještě vzor, který chci vyšít na čepec. Pokud je to třeba růže, tak ta vyžaduje čtverečků mnohem více, jsou více nahuštěné. Průměrně trvá výroba síťovaného čepce dvacet až třicet hodin, pokud je hodně hustý. Pokud má oka větší, může výroba trvat kolem osmnácti hodin. Na jižním Valašsku máme čepce, které jsou hustější a diagonální, a navíc na okrajích nemívají zoubky. Některé čepce mají zoubky a některé jsou také vyšívané barevně. I když na Rožnovsku je barevná výšivka spíše ojedinělá.

A jak se dělají zoubky na okrajích?

Speciální zuberskou technikou, ale mohou být i háčkované. Já si zoubky vyšívám sama, trvá to kolem 30 až 40 hodin. A to se je snažím dělat co nejjednodušeji. Je to hodně práce a odráží se to také na ceně takového čepce, jeden vychází určitě na 4 tisíce korun. Na síťování mě baví i o to, že má každá žena na svém čepci jiný vzor. Když se pak sejdou, mohou je porovnávat. Při své práci vycházím z muzejních sbírek.

Pokud vím, tak jste po nich v muzeích také sama intenzívně pátrala…

Ano, byla jsem ve Valašském muzeu v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm, kde mi paní Drápalová ukázala čepce z Nového Hrozenkova, kde žiji. Také jsem tam viděla tmavé čepečky z jižního Valašska. Pátrala jsem i v muzeích ve Valašských Kloboukách a v Luhačovicích. Tím se mi rozšířil můj obzor. Mým cílem bylo dělat čepce stejně, jako tomu bylo v minulosti. Z předloh, které jsem v muzeích viděla, jsem pak vycházela.

Technika síťování se využívala i na okraje rukávců nebo třeba roušek. Vyzkoušela jste i jiné typy výrobků?

Ano. Například jsem měla možnost dělat pro hustopečské muzeum středovou vložku do úvodnice. Byla zhotovená z tenoučké lněné příze a vyšívána barevně červenou, zelenou a žlutou vlněnou přízí. Také jsem dělala rukavičky pro Luhačovický okrašlovací spolek Calma, který usiluje o udržování historického povědomí o Luhačovicích přelomu 19. a 20. století. Pro sebe jsem si zhotovila síťovanou halenku a okraje rukávců jsem také vytvořila.

originál s jiným vzorem

Občas vedete také kurzy síťování. Kolik lidí tuto techniku ovládá?

To neumím přesně říci, nevíme o sobě zcela. Síťovaček moc není, řekla bych, že dobře u nás ovládá tuto techniku tak deset žen. Já jsem vedla čtyři kurzy v nejbližším v okolí. Dohromady přišlo asi 25 žen, z toho se dnes věnují síťování čtyři. Mladí na to nemají čas, právě na čas je to hodně náročné. Ale je možné, že díky koronaviru se lidé i k této technice vrátí. Je lepší vytvářet něco rukama než sedět jen tak u televize. A Češi jsou národ tvořivý.

Za svou práci jste získala několik ocenění. Kterého si považujete nejvíc?

Všechna jsou pro mě cenná. Nejdříve jsem získala certifikát Pravé valašské, to je regionální značka. Byla jsem u komise, kde byli i etnografové z muzeí, kteří mou práci hodnotili. Později jsem byla navržena na ocenění Mistr Zlínského kraje v oboru síťování, a nakonec jsem získala i nejvyšší ocenění Nositel tradice za textilní techniku síťovaní, je to nejvyšší ocenění ministra kultury. Jsem tomu ráda, i to dává mé práci smysl.

Máte hodně objednávek?

Ano, obracejí se na mě jednotlivci a někdy i celé soubory. Ale dělám to ve svém volném čase, mimo svou práci zdravotní sestry, a tak jsou mé dodací lhůty dost dlouhé.

Víte, že…?

… síťování může být označováno i jako necování či filetování? Nálezy různých velikostí síťovacích jehel z 8. až 9. století v Mikulčicích svědčí o tom, že mohly sloužit nejen k výrobě rybářských sítí, ale i jemnějších síťovin. V 16. a 17. století byly síťované práce součástí honosnějších oděvních i bytových textilií šlechty i měšťanů. Na Valašsku se tato textilní technika používala k výrobě čepců, okrajů rukávců, roušek, ale také obřadních plachet.