Designérka Anna Marešová: „V dílně trávím hodně času“
Dnes je Anna Marešová úspěšnou absolventkou oboru Produktový design na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem a také na Universty of Derby ve Velké Británii. Za svou diplomovou práci, sérii erotických pomůcek, získala v roce 2011 Národní cenu za studentský design.
Jaké produkty vás baví navrhovat?
Když mě kdysi přijali na školu, brala jsem design jako něco, co by se mělo líbit. Ale to nestačí. Design musí i fungovat, měl by být především užitečný. Proto mě zajímají hlavně společenská témata. Jako bakalářskou práci jsem navrhla tramvaj, veřejný dopravní prostředek, a pak přišlo téma erotických pomůcek, což je taky do jisté míry společenská věc.
Váš návrh tramvaje je v archivu Národního technického muzea v Praze. Je reálné, že by se tento projekt jednou realizoval?
Návrh se dá použít kdykoli. Ale už během práce na tramvaji jsem si uvědomovala, že tohle téma je hodně o politice – vypisují se tendry, je tam návrhář, výrobce, investor… Člověk do toho moc nevidí. Tramvaj byla pro mě výzva, nejen proto, že mám moc ráda kolejová vozidla. Taky jsem tím chtěla vyjádřit svůj názor – nové tramvaje, které tehdy začaly jezdit do Praze, se mi vůbec nelíbily.
Studio Anny Marešové
Co je při vymýšlení designu podstatné?
Důležitá je představivost, ale pokud má jít produkt do výroby, měl by designér myslet i na ekonomické hledisko. Už na začátku je například dobré vědět, s jakým rozpočtem bude pracovat. Od toho se odvíjí, co si jako designér můžete dovolit. Často je to o kompromisech – snažíte se třeba najít co nejúspornější řešení, a pak zjistíte, že to nejde vyrobit. Tak hledáte dál.
Návrh větrné elektrárny
Uvést nový produkt do života musí být velmi složité…
Někdy není možné se přesně držet návrhu, jsou kolem toho mnohá úskalí. Důležitá je i komunikace s technology, s inženýry, aby bylo jasné, co jde vyrobit, a co ne. Stává se, že designér má nějakou vizi a inženýr řekne, že to nejde. Může to být pravda, ale technicky zaměření lidé často vidí jen jednu cestu. My designéři zase vidíme tu estetickou, ale musíme se spolu nějak domluvit.
Anna navrhuje také designové erotické pomůcky
S jakými materiály ráda pracujete?
Asi nejraději mám dřevo, dobře se brousí, je to vlastně už hotový materiál. Ale láká mě i kov, sklo nebo porcelán. Každý materiál má jiné vlastnosti a člověk se s ním musí naučit pracovat. Třeba při práci na porcelánových zásuvkách jsem zjistila, že když se porcelán odlije a pak se dá do pece, o patnáct procent se zmenší.
Jedním z vašich projektů byl i stolek, který jste nazvala „Mickey table“. Je vyrobený z překližky bez lepení. Jak jste postupovala?
Nejprve je důležité udělat si rešerši a zjistit si, jak s daným materiálem pracovat. Teprve poté začínám skicovat. Při skicování buď hledám tvar výrobku teprve při samotném kreslení, nebo se také stane, že mě něco napadne a hned si to musím nakreslit. Pak se návrh zpracovává do 3D podoby. Pokud to, co jsem si nakreslila, funguje, začneme v dílně pracovat na prototypu. U stolku Mickey table jsem už na prototyp použila překližku. Vyřízla jsem stolek na CNC fréze a pak už jsem ho jen dobrousila a povrchově upravila.
Tramvaj podle Anny Marešové
A kolik kousků nakonec vzniklo?
Asi dvacet, tři mi ještě zbyly. Ráda bych je udělala ještě s lepším povrchem. Chtěla bych zkusit i lamino v různých barvách. Jestli se ale podaří stolky dostat k lidem, nevím. Klíčová je distribuce.
Design je vnímán jako mužský obor. Limituje vás při práci to, že jste žena?
Když pracuju v dílně, určité limity mám. Kluk-designér, který je zvyklý dělat odmala v truhlárně, má velké výhody. Jsem schopná udělat hodně věcí, ale ne všechno. Spolupracuju se svými spolužáky ze školy, Sergejem Kuckirem a Lukášem Blažkem. Funguje to dobře – kluci si poradí s konstrukcí a technologií a já mám zase intuici, která je také důležitá.
Stolek Mickey table
Povídáme si ve vašem nedávno otevřeném návrhářském studiu. K čemu bude sloužit?
Prodávám tu výrobky ze sady erotických pomůcek whoop.de.doo, kterou se povedlo dostat na trh. Ale hlavně je to pro mě místo, kde by se měli setkávat lidé, kteří mají rádi design a nejen ti. Chtěla bych tu pořádat i různé semináře. A plánuji sem dát i větší stoly, aby se tu dobře tvořilo. Je to jakýsi reprezentativní prostor, dílnu, kde trávím hodně času – tvořím, brousím a natírám, mám jen kousek odsud.
Ve studiu máte i několik starších lamp. Sbíráte je?
Je to moje vášeň. Až budu mít čas, snad je konečně zrenovuji. Mám asi dvacet kousků, sháním je různě po bazarech, přes internet, nebo mi je nosí kamarádi. Jsou z padesátých, šedesátých let, některé z osmdesátých. Oceňuji na nich, že se dají jednoduše rozebrat a pak zase sestavit. Také jejich design je nadčasový, stále jsou na pohled pěkné. Asi nejvíc si cením funkcionalistické lampy od Františka Anýže, z té mám velkou radost, protože se velmi těžko shání.
