Z lavičky na zápraží je krásný pohled na celou zahradu

Romance pro čtyři ruce

Nad dřevěnou bránou vykoukl světle žlutý štít a střecha barvy terakota. Jakmile vstoupíte, nevíte, zda dřív věnovat pozornost chalupě, vzorně udržované v tradičním duchu, anebo gejzírům zeleně, jež se vzpínají z čerstvě posečeného trávníku. Dům i zahrada svorně chválí své pilné majitele…

Klára, rodačka z Prahy, jezdívala do vesničky nedaleko Tábora za babičkou na prázdniny a víkendy, Mirek za rodiči. Pochází odsud, ale pracoval tehdy v Praze. „Když jsme spolu začali chodit, bylo mi šestnáct a Mirkovi o dva roky víc. Užívali jsme si, chodili na rockové zábavy, měli jsme tu partu kamarádů. V té době nás ani nenapadlo, že tady někdy koupíme chalupu,“ vzpomíná Klára s úsměvem. Za pár let se vzali a na venkov jezdili společně. Po smrti Klářiny babičky bydleli u Mirkovy maminky. Ale v roce 1999 se rozhodli, že koupí sousední stavení. Majitelka zemřela a chaloupka byla čtyři roky prázdná. Mladí se divili, že je to nenapadlo dřív.

Altán je stejně jako ostatní zahradní stavby natřen lazurovacím lakem Oversol

 

Prostor pro fantazii

Věděli, že chalupa, aby vypadala tak, jak si vysnili, bude vyžadovat spoustu práce. „Ta představa nás právě nabíjela energií,“ pokračuje Klára, nad hlavou svatozář z růží, obrůstajících pergolu. Přiznává, že vždycky toužila po zahrádce. „Jsem holka z paneláku, ale už dlouho před tím, než jsme koupili chalupu, jsem kupovala časopisy o zahradách a snila o tom, že jednou budu mít svůj kousek půdy, který budu osazovat a zkrášlovat podle svého,“ zavzpomínala. Sen se jí splnil. Téměř tisíc metrů čtverečních, kde bylo jen pár keříků rybízu, bramborové políčko a staré ovocné stromy, poskytovalo dost prostoru pro fantazii. První roky ovšem nemohla na zahradě dělat nic moc, nejdřív museli dát do pořádku chalupu. Byla vlhká, zatuchlá, s opadanou omítkou a polorozpadlým komínem. „Mirek je tesař, ale poradí si úplně se vším,“ chválí chalupářka manžela, který právě betonoval základy pro vysoký plot, chránící jejich království od severu. „Předělal tenkrát snad úplně všechno. Zbyly jen tři obvodové zdi a čtvrtá byla podepřena pilířem, aby to celé nespadlo. Krov je také úplně nový, nové jsou střešní tašky, elektrické vedení, voda, stropy, podlahy a vnitřní obezdívka kolem obou místností. Zkrátka původního toho moc nezbylo. Mirek také vykopal drenáže kolem celé chalupy, základy izoloval nopkovou fólií a další izolaci vkládal do stěn, které podřezával. Vyboural příčky i část venkovní zdi tam, co jsou vstupní dveře. Se vším si poradil o víkendech a dovolených sám. Jen s pokládáním tašek nám pomohli kamarádi a příbuzní, ale to jen kvůli urychlení práce. Udělali jsme dlouhý řetěz a podávali jeden druhému tašky až nahoru,“ líčí Klára dramaticky a vede mě rozkvetlým dvorem k chalupě.

 

Vysoká diplomacie

Na zápraží, u nově vyzděné obvodové zdi chalupy, je lavička lákající k posezení. Stejně jako v zahradě, i tady je patrný vkus paní domu, její snaha ozdobit a zútulnit každý volný kout. „Když jsme chalupu koupili, bylo tady zápraží z betonových desek. Podle mě se k ní vůbec nehodilo, tak Mirek vzal sbíječku a beton rozboural. A vytvořil tohle pěkné nové z placatých kamenů“ chválí si moje průvodkyně. Z předsíně, v níž její šikovný muž vyzdil klenbu, se vpravo vchází do koupelny a na záchod, vlevo do velké světnice. Na stěnách, poličkách po jejich obvodu i na trámech jsou obrázky, fotografie, drobné závěsy, stará ramínka, ozdoby ze suchých květin i celé svazky pastelově vybledlých bylinek. A všude posedávají medvědi. „Manžel moji radost ze sbírání a zdobení respektuje, ale neinklinuje k tomu,“ reaguje Klára na nevyřčenou otázku. „On je precizní, praktický, dbá na to, aby bylo všechno v lajně a mělo svůj logický důvod. V tom se někdy neshodneme,“ směje se. Když vymýšleli, jak rozčlenit přízemí, vzniklo prý dvacet různých návrhů. Přímotopy Klára s Mirkem nechtěli, a tak hlavní roli hrálo umístění kachlových kamen. Měla vyhřívat světnici i sousední ložnici. Řešení, na němž se nakonec s kamnáři od Žďáru nad Sázavou domluvili, je netradiční. Kamna nestojí u nově vyzděné příčky, ale kolmo v prostoru, a kobkou procházejí do sousední místnosti. Ve stěně je kouzelné malé okénko, které oba pokoje propojuje. „Okénko jsem dost těžce prosazovala. Manžel říkal: Na co tady bude? Já na to: Prostě jen tak, líbí se mi to. Potřeboval zkrátka nějaký logický důvod, proč by ho tam měl udělat. I tenhle sloup jsem si musela vybojovat,“ ukazuje Klára na trám, který uzavírá vyzděný pultík v kuchyňském koutku. „Mirek tvrdil, že sloup je od toho, aby něco podpíral. Já zase, že tenhle je jen dekorační, tak nemusí podpírat nic. Nakonec sloupek osadil. Chce to zkrátka občas vysokou diplomacii…“

Ústřední kruhový záhon na bývalém dvoře

 

Dřevo od babičky

Chalupa, o kterou mladí manželé pečují už třináctým rokem, je zděná, ale uvnitř voní dřevem. Nový krov je ze smrkového řeziva, záklopový trámový strop z borovice. Podlahu, tradičně skládanou ze štěrku, betonu, izolační lepenky Ipy a další vrstvy betonu, uzavírají na roštu přišroubovaná modřínová prkna. Dřevěný je i veškerý nábytek. Částečně nakoupený, částečně na míru zabudovaný. A postele s nočními stolky v ložnici zdědili chalupáři po předchozí majitelce. Ze dvou samostatných postelí však Mirek využil jen čela a vytvořil letiště. „Máme výhodu, že dřevo nemusíme kupovat. Je z lesa, který svěřila Mirkovi do opatrování jeho babička. On to se dřevem umí, což ona věděla. Sám si vybrané stromy pokácí, odveze na pilu a dřevo použije pro svoji práci,“ chválí Klára manžela. Zkonstruoval taky vrata, jimiž se vstupuje na pozemek, a asi pět různých zahradních stavbiček. Všechny na manželčino přání. Nejdřív vznikla pergola, pod níž jsme ráno poseděly. Pak pěkná sedlová stříška nad studnou. Jako třetí přišlo na řadu odpočívadlo ve stinné části zahrady. „Tady si ráda posedím, když mě bolí nohy, nebo si chvilku čtu. Ale na to není moc času,“ konstatuje pilná zahrádkářka bez lítosti. „Další byla, myslím, houpačka. A předloni manžel dokončil šestiboký altán. To byla zatím poslední a nejnáročnější stavba. Mám ráda krytá záda, tak udělal zadní stěny bedněné. Je tu stín, ticho a klid,“ libuje si Klára.

 

Kytky si samy řekly

Zahradní stavby se téměř ztrácejí v zeleni, kolem bujně rostou trvalky i keře a přes jejich stříšky se šplhají popínavky. Klára věděla, že zahrada potřebuje čas, proto vysadila nějaké keře a stromy už v době, kdy se předělávala chalupa. „Vybírala jsem místa, kde nepřekážely štěrku, písku, míchačce, ale potom jsem s nimi zase šachovala jinam. Přemístila jsem jich hodně. Některé i pětkrát. A nejen kvůli stavbě. Měla jsem sice docela dobře nastudované, která má ráda stín a která sluníčko, sucho, nebo spíš vlhko, ale ono se jim na určitém místě přesto nedařilo. Zkrátka si samy řekly, kde jim bude nejlíp. Asi pět let jsem kytky přemlouvala, aby rostly. Dnes už ukazují svou krásu.“ Zahrada je situovaná na východ od chalupy. Po ránu dostanou květiny porci slunce, po poledni už si užívají polostínu. Zdá se, že se jim tato poloha moc líbí. Vrbiny, pivoňky, zvonky, hosty, náprstníky, plicníky, levandule, kontryhel i bylinky, vysázené poblíž vstupu do chalupy, tady vyrůstají do obdivuhodných rozměrů. Stejně jako hortenzie, růže, zimolezy, vajgélie a další dřeviny. Snad opravdu reagují také na dobré slovo, na to, že je Klára při procházce zahradou i při práci stále chválí. „Nejradši mám klematisy a staré anglické růže, hlavně Austinovy. Moc se mi líbí jejich kombinace,“ svěřuje se Klára potichu, aby ostatní neslyšely. „A líbí se mi i různé netradiční a málo známé rostliny – třeba červenolistá bezinka nebo muchovník a další. Ale nestarám se jen o kytky. Vyzdila jsem například z kamenů kruhový záhonek na suchomilné rostliny. Mirek mi jenom namíchal maltu. Zahrada ho nebaví, tak si zkrátka občas musím poradit sama,“ zvedla osůbka podobající se spíš víle upracované dlaně. Pak zaběhla za chalupu, odkud se ozývalo monotónní hučení míchačky, aby manželovi oznámila, že se budou fotit. To prý on moc nerad.

Nad útulným sedacím koutem ve světnici nepřehlédnete borovicový strop s trámy, odlišenými od záklopu tmavším tónem Luxolu

 

Budou se medvědi stěhovat?

Vrátila se rozzářená, manžel prý za chvilku přijde. „Je zlatíčko. Slíbil, že až dodělá ploty, postaví nad bývalým hospodářským stavením, kde má nyní v přízemí dílnu, ještě takový ateliérek, abych měla kam dát část svých sbírek,“ odbočila zase ke svým snům. „Budu si tam taky dělat scrapbook,“ svěřuje se Klára trochu tajuplně. „To musíte vidět!“ – vede mě zpět do chalupy. V ložnici pod stolkem i v dalších schovávačkách jsou kufříky a krabice plné papírových květin, razítek, krajek a dalších drobností. „Je to styl zdobení fotografií, který sem přišel z Ameriky. Jsou celé skupiny, které se tím zabývají a na internetu je i spousta galerií. Veškerý materiál, hlavně různé vzory, papíry, kytičky a také lepidla a hřebíčky na přidělání, se dá koupit. Dělají se z toho hodně zdobená fotoalba, vlastně takové koláže,“ ukazuje tvůrkyně stránky, na nichž jsou obrázky z rodinných oslav a setkání i její krásná zahrada, vše ověnčené třpytivou nádherou. Pak sáhla i po tlusté knize s dokumenty o postupu rekonstrukce. A jsme zase v reálném světě, který si tato milá dvojice umí ozdobit radostí z práce. U té jsme samozřejmě taky skončili. „Přes dvůr vedle chalupy, tam, kde Mirek právě skáče kolem míchačky, zůstaly totiž v rozích pilíře staré stodoly. Chtěla bych, aby tam byla letní kuchyně. Bude vybavená vším potřebným včetně elektřiny, abych nemusela běhat do chalupy, když se sejde větší společnost. Chci, aby byla vpředu ze dvou stran volná, s jedním podpěrným pilířem, a vzadu uzavřená prkennou stěnou,“ svěřuje se Klára s plány, jejichž realizace bude bezpochyby vyžadovat notnou dávku diplomacie. Pak jsem si všimla, že za námi tiše stojí pán domu. Nevím, kolik toho z našeho povídání slyšel, ale usmívá se…

Bylinky má Klára pěkně po ruce na záhonku nedaleko dveří

 


Text: Marie Rubešová; foto: Petr Zhoř

Další články

Begonie do truhlíku, záhonu i na terasu

Begonie do truhlíku, záhonu i na terasu

Můžete si s nimi vyzdobit květinové záhony na zahradě, terasu či balkon zkrášlí begonie v truhlících a doma v bytě vás potěší krásné květy pokojovek. Podívejte se, z jakých druhů můžete vybírat.

Celý článek

Řezbářka a loutkářka Hanka Čížková: Loutky na nitích mám nejraději

Řezbářka a loutkářka Hanka Čížková: Loutky na nitích mám nejraději

Hrát loutkové divadlo začala Hanka Čížková už v osmi letech. Ještě více ji ale o několik let později zaujalo vyřezávání loutek ze dřeva. Jako řezbářka a loutkářka pak pracovala v plzeňském Divadle ALFA nebo v Loutkovém filmu ve Studiu Jiřího Trnky v Praze. Před lety založila vlastní autorské divadlo Divadýlko HáČek. Loutky ji tak provázejí po celý profesní život.

Celý článek