Košíkářka Romana Jablunková: Usiluji o maximální kvalitu

Romana Jablunková se narodila se do košíkářské rodiny. Obec, z níž pochází, je ostatně tímto řemeslem proslulá. Tradice košíkářského řemesla trvá v Morkovicích-Slížanech na Kroměřížsku přes dvě stě let. A stále přežívá, i když ho ovládá už jen přibližně desítka košíkářů.

Stejnému řemeslu se věnuje i vaše maminka Dana Ptáčková. Obě se dnes pyšníte prestižním oceněním Nositel tradice lidových řemesel. Táhlo vás to k tvoření od dětství?

Tomu se opravdu vyhnout nedalo. Zejména pokud člověk v podstatě vyrůstá v řemeslné dílně a je obklopen materiálem, ze kterého lze vyrábět všechno, co dítěti přijde na mysl. S nadsázkou se tedy dá říci, že jsem s košíkářstvím začala už v dětství.

Vzpomenete si na svůj první výrobek?

Byla to ozdobná mřížka s květinami na stěnu, která pak byla doma vystavená spoustu let.

Byla vaší učitelkou pouze maminka? Co jste vystudovala?

Maminka mi předala a stále předává samozřejmě spoustu zkušeností, nápadů a triků, přesto jsem vystudovala na škole v Kroměříži, a to obor Zpracovatel přírodních pletiv, takže jsem i vyučená.

Foto: Se souhlasem Romany Jablunkové

Galanterní košíkářství je dnes vaším koníčkem, neživíte se jím. Dalo by se v dnešní době košíkářstvím uživit?

Do současnosti to bylo opravdu jen příležitostně. Uživit se jen vlastní výrobou je v dnešní době opravdu nereálné. Momentálně jsme se rozhodli přebudovat naše nebytové prostory na dílnu a obchod s řemeslným zbožím, tak se mě můžete zeptat za rok. Bez dalších příjmů a podpory by to ale nešlo. S prodejem a marketingem mi například hodně pomáhá můj manžel.

Pracujete hlavně na zakázku – vyrábíte jak menší koše a ošatky, tak rozměrné koše. S jakým typem proutí pracujete?

Zpracovávám nejvíce pedig a pedigový šén, proutí a proutěný šén. Materiál se k nám dováží z ciziny a jsem tak závislá na jeho dovozní ceně. Jen na okraj – například cena pedigu vyrostla během pár let na pětinásobek. Dnes atakuje cenu tisíc korun za kilogram.

Vaše výrobky se vyznačují vysokou kvalitou. Dá se popsat váš pracovní postup, jestli není tajemstvím?

Tajemstvím není, ale popsat se nedá. Po přebudování prostor rádi zájemce pozveme, vše předvedeme a můžou si to i vyzkoušet. Odlehčeně se dá říct, že si k tomu sednu, pletu a vstanu, až je výrobek hotov, jak už to u řemesla bývá – samo se to neudělá.

Foto: Se souhlasem Romany Jablunkové

Dá se při pletení košů z proutí i improvizovat, nebo se musíte držet předem daného scénáře?

Samozřejmě jde použít i fantazii, změnit vzor výpletu, barvu, otvory, ale musí to odpovídat výslednému produktu.

Za jak dlouho takový košík nebo ošatka vzniknou?

Podle náročnosti a pracnosti výroby. Někdy to bývá i jeden či jeden a půl dne a pak, kdyby člověk spočítal materiál, pracovní čas a náklady, tak je vlastně tento výrobek neprodejný.

Na který výrobek jste nejvíc pyšná?

Všechny výrobky se snažím zhotovit v maximální kvalitě a každý je originál. Radost mi dělají oceněné výrobky, například rybářské koše, které prošly testem v Německu a o které je díky tomu docela slušný zájem.

Foto: Se souhlasem Romany Jablunkové

A máte výrobek, který byste nikdy neprodala?

Malé košíky, které pletly moje dcery jako svůj první výrobek.

Přála byste si, aby se i ony do budoucna košíkářství věnovaly?

Byla bych ráda, jsou docela šikovné a baví je to. Ale mají i jiné zájmy, myslím, že to budou dělat spíše pro zábavu.

Tradice morkovických košíkářů je údajně dlouhá přes dvě stě let. Co se o ní ještě ví?

Že sahá ještě dál, podle vykopávek až do doby kamenné, ale k doložitelnému rozvoji řemesla došlo v polovině 18. století, tehdy tu byl založen i Cech morkovických košíkářů. Jejich technika je charakteristická užitnou a estetickou hodnotou, která je známá v celém světě. Za první republiky místní řemeslníci vyváželi své zboží do celé Evropy i do Ameriky. Po roce 1948 ale přišel postupný úpadek řemesla. Některé věci, například typické koše pro různé účely nebo po „opletené“ demižóny či cestovní kufry, se dají vidět v místním muzeu košíkářství.

Foto: Se souhlasem Romany Jablunkové

Svému řemeslu učíte i další zájemce. Jak často?

Záleží na zájmu, větší zájem bývá v létě. Zatím kurzy probíhají v dílně u maminky. Až budu mít vlastní dílnu, budou se konat u mě. Plánuji, že je časem rozšířím.

Účastníte se také jarmarků a prodejních výstav po celé republice. Baví vás být v přímém kontaktu se zákazníky?

Samozřejmě, každá zakázka je věcí dohody a po předání pochvala určitě potěší. Jarmarků jsem se léta účastnila společně s maminkou. Klasický prodej výrobků na jarmarku nás vrací spíše o nějaké století zpět, dnes už se prodává jinak. Ale je to zajímavá zkušenost. Samostatně se chystám účastnit spíše výstav a jen významnějších akcí s předváděním.

Loni v září jste obdržela ocenění Nositel tradice lidových řemesel. Jak velkou vám udělalo radost?

Velikou. Přimělo mě to i k dalšímu rozvoji a tvorbě projektu, který blíže představíme na podzim. Už teď ale můžu prozradit, že půjde o prodejní galerii, kde nabídneme prostor i pro výrobky jiných řemesel, interaktivní pohled na košíkářskou výrobu i historii. Věříme, že pro osvětu a zachování řemesla by měl mít tento projekt skutečně smysl.

Košíkářství patří k nejstarším řemeslům na světě. Co vás na něm přitahuje?

Možnost tvořit výrobky, které mají užitnou a estetickou hodnotu. Věřím, že díky tomu přinášejí lidem radost.